Středa 2. týdne doby postní
Kdy jste naposledy četli román? Nebo sledovali seriál na Netflixu, který nahrazuje romány ve smyslu plnění naší potřeby vyprávět příběhy?
Lze říci, že západní literatura pochází z oplývající představivosti, která je aplikovaná na všechny věci, které zaplňují průchod životu – od každodenních domácích prací a rutin až po tragédie a časy blaženosti. Ve včerejší úvaze jsem přemýšlel o tom, jak mysl, zejména v časech velké nouze, skočí ze skutečné scény do té imaginární a vyzkouší různé verze reality. Velký spisovatel vybírá z této ohromující volby paralelních vesmírů a zaměřuje se na vytvoření přesvědčivé verze jednoho z nich. Velmi dobrý spisovatel rovněž zanechává stopu přebujelé mysli, v pořadí, které vytváří, pocit všech možných dalších způsobů, kterými by se jednotlivé postavy i děj mohly rozvíjet. To je důvod (ač je to divné), proč se nám dobrý příběh jeví jako „skutečný“ a proto nás uspokojuje.
Pro mnoho moderních spisovatelů se příběh a vytváření pořádku z chaosu jeví jako druhotný pro vykreslení skutečnosti neklidné představivosti. Zanechávají nás s pocitem plynutí bez konce. To je rovněž marnost, honba za větrem, jak říká Kazatel. Dokonce i příběhy, které neuspokojí naše očekávání začátku, středu i konce, nám pomáhají pochopit smysl života. Básně a fotografie jsou rovněž takové formy a dokonce i hudba vypráví příběh beze slov a obrazů.
Žít touto chvílí nemusí být pro romanopisce dobré. Oni se potřebují vznášet a putovat mezi mnoha různými přítomnostmi. I oni potřebují disciplínu pravidelného sezení a zkrocení své mysli. Stejně jako my, meditující.
Navzdory rychlé ekonomické globalizaci a nákaze hollywoodskou kulturou, svět zůstává tajemnou, nevrlou a zázračnou mozaikou. Pokud jsou naše mysli a životy přeplněné, co teprve planeta? Takže i přes westernizaci „východu“, eroze jeho moudré kultury materialismem a kulturní kolaps „západu“, můžeme ještě stále mluvit o těchto dvou hemisférách a přidat je na severní a jižní manifestaci lidstva. Západní mysl a kultura je formována vyprávěním, už od Homéra a Bible, jako způsob poznání nepoznatelného a vyjádření nevýslovného. Bez příběhů bychom byli osamělí jako Adam bez zvířat.
Mnohokrát a na různých úrovních sdílíme svůj osobní příběh s ostatními jako znamení důvěry a rostoucí lásky. Evangelium je příběhem člověka, u kterého se vnitřní a vnější stalo nebo vždy bylo něčím výjimečným. Tato jednota, jeho Duch, se nadále pohybuje mezi námi v našem vlastním vnitřním a vnějším vesmíru. Zahrnuje lidstvo, nabízí sebe bez nátlaku či viny. Pokud si to uvědomíme, jdeme svým životem v jeho stopách a on v našich, v moudrosti vždy propletené láskou. Jeho duch nás učí přijímat vše, co právě teď odděluje fantazii od reality. Být věrný a neutíkat od nás samých
S láskou
Laurence Freeman