Sobota 5. týdne doby postní

V krizi, ať už cítíte nejistotu, jak to skončí, ať už slyšíte nesčetně názorů a předpovědí od lidí, kteří právě zaslechli něco, čemu chtějí věřit, tak stejně se nedá udělat víc, než jen další věc, že?

Poměrně často v sobě najdeme odvahu, o které jsme ani netušili, prostě jen tím, že tu další věc uděláme poctivě a bez čekání. Velkým nepřítelem je vždy odkládání poháněné strachem. Sv. Benedikt říkal uposlechněte bez otálení. V době krize jen sotva víme, čemu vlastně nasloucháme. Přesto často, když nevíme co bude následovat po té další věci, činí to věci snazší, než když bychom v něco doufali nebo si něco představovali.

Krize přichází mnoha způsoby. Může se na vás lstivě vplížit nebo z ničeho nic udeřit z boku a poslat vás do piruety na kluzké silnici. Skutečná krize je vždy víc, než pouhá dočasná výzva či rozrušení. Je tu s vámi i ráno a i to další ráno a vlastně tak dlouho, jak jen dokážete vidět. Žádné množství představivosti či přání nemůže vrátit to, co se stalo. To je její schopnost - obracet žaludek, být nevyhnutelná.

Navzdory tomu pokračuje a bere na sebe nové tvary, nové obavy, nové otázky o tom, proč a kdy bude konec. Přežijete to? V dočasném rozrušení vás tato otázka může přinést k vašemu tušení: „Samozřejmě, že se z toho dostanu“, jak často říkáme sami sobě. Ale ve skutečné krizi to nevíte. Víte, že existuje skutečná možnost, že nepřežijete. Možná je to ta poslední. Naděje záleží na tom, jak čelíme této možnosti.

V reálné, prohlubující se krizi, si stále více uvědomujete, že už nikdy to nebude jako dřív a přesto si nejste jisti, co leží před námi, zda je to útes nebo nový svět. Čas ukáže, jaký druh krize přišel s koronavirem. Mnozí cítí, že život už nebude stejný, že zotavení bude těžké a že může dojít k zásadní změně pro zdravé i nemocné. Nemůžeme ani vědět, zda nebo jak dlouho si budeme pamatovat ponaučení získané během toho nejhoršího.

Tohle všechno je ve střednědobém či dlouhodobém horizontu. Čemu ale čelíme teď je jen další věc, kterou musíme udělat, v uzavření, pracovat z domova nebo tak, jak to druzí vyžadují, abychom se udrželi zajištěni či naživu. A jdeme do toho bláznivě či jemně, statečně se ponoříme do přítomného okamžiku v konání té další věci s přítomnou myslí? Musíme si udržet duševní rovnováhu, zatímco se učit nechávat jít mnoho návyků mysli, které nás v minulosti udržovaly nevyrovnané. To je to, co mám na mysli, když mluvím o kontemplativní cestě skrze krizi. Vůbec tu nejde o to, abychom se náhle stali náboženskými či zbožnými.

Znamená to nechat jít úzkost a strach a naší neustálé snahy vidět za roh, předvídat budoucnost, abychom ji mohli ovládat. Meditace je způsobem, jak to udělat. Plodů meditace je hodně a jsou tiše revoluční. Neočekávejte dramatické zážitky či zjevení. Počkejte, až si všimnete, že děláte tu další věc s klidem a jasností, navzdory pocitu strachu a úzkosti. To poukazuje na to, že jsme již na kontemplativní cestě a že život má smysl i směr. Dvakrát denně, meditace je teď tou další věcí.

S láskou
Laurence Freeman