Sobota 4. týdne doby postní
Dobrý přítel vám může poskytnout útěchu a uklidňující slovo, když se cítíte zoufalí, ale skutečný přítel vám nikdy nedá falešnou naději. Politici, kteří usilují o opětovné zvolení, rodiče, kteří chtějí být oblíbení, zaměstnavatelé, kteří se chtějí vyhnout konfrontaci, ti všichni se mohou rozhodnout oklamat ty, kteří u nich hledají vedení a to tak, že jim hodí kus iluze. Je to jako házet kočce něco, co nechcete a ona zpočátku vypadá vzrušeně, ale poté, co to očichá, zvedne hlavu a podívá se na vás se znechucením.
Simone Weilová nikdy nekouskovala slova, takže mnozí považují její vhled za příliš zhuštěný. Jednou řekla: „veškerá útěcha je podvod“. Myslím, že měla na mysli falešnou útěchu a falešnou naději, které pocházejí od „otce lží“, nikoli ze samého bytí.
„Virus je jenom fake; na Velikonoce se vrátíme k normálu. Ekonomika se zase rozjede.“
„Samozřejmě, že meditace nepotřebuje disciplínu. Dělej ji jen když se ti chce.“
“Je zřejmé, že to všechno byla jejich chyba. Obviň je.”
“Nepotřebuješ trpět. Žij, jako kdybys nikdy neměl umřít.”
V té či oné podobě, od zákonodárců, z kazatelen nebo od guruů životního stylu neustále hltáme lži. Za chvilku potřebujeme větší lži. A když nenaplní falešné naděje, potřebujeme ještě skandálnější, abychom jim uvěřili. Ale jak se sázky zvyšují, to silnější se stává naší závislostí a popíráním reality. Neříkám, že bychom měli být vděční za virus nebo za utrpení obecně, ale měli bychom si přiznat, že nás to může naučit vidět realitu jasněji a může nám to umožnit změnit vzorce sebeklamu, které ostatním umožňují bezostyšně podvádět.
Pouštní otcové chápali acedii jako jeden z hlavních bloků lidského rozvoje. Znamená to ztrátu kuráže, což vede k negativitě a cynismu, k odmítnutí všeho, co nám nedává to, co chceme. Popírá to, že musíme projít tunely, než vyjdeme na světlo. Zkresluje to naše vnímání pravdy a říká lži, které chceme slyšet, protože jsme je už tolikrát slyšeli. Mají pouze tu ctnost, že jsou nám známé, protože se přehrávají stále dokola snad už po celá desetiletí. Acedie není naší chybou.
Pokud toto lidé pociťují v izolaci, během současného odstavení, nemusí se obviňovat. Je to stejné jako s nudou. Když se nudíte, tak si nemůžete pomoct. S těmito nešťastnými stavy mysli však něco dělat můžeme. Můžeme je odhalit a zkusit další lék z těch, které jsme již vyzkoušeli. Spíš klid než aktivitu. Spíš ticho než zvyšovat hlasitost. Spíš jednoduchost než hledat něco nového. Společným pojmem tohoto alternativního přístupu k životu je kontemplace. Kontemplativní cesta může vypadat jako úzká cesta ve srovnání s tím, co jsme dělali dříve. Ale jakmile to zkusíme, zjistíme, že to „vede k životu“.
S láskou
Laurence Freeman