Sobota 2. týdne doby postní
Už nejsou žádní hrdinové, pouze celebrity. Tak to každopádně vypadá v kultuře, kde promítáme dokonalost na ty, které dáváme na podstavec. Pak, odhalení lidské slabosti, hříšnosti či historického přečinu vyvolává rozzuřený dav na sociálních médiích a veřejné popravy na virtuální šibenici. Když mocní padnou tak (tajně, jak ukazují mediální prodeje) si užíváme jejich hanby a pádu přízně.
Necháme-li stranou osobní hřích, vina za tento společenský stav věcí padá na obě strany. Jsou lidé, kteří vytvářejí falešné bohy a pak je idolizují. A existují idoly, které využívají privilegií, která dostávají – moc, pozornost, bohatství. Pak existují idoly, která tato privilegia nechtějí, ale pasivně jdou s nimi. Každý, kdo se cítí být idolizován, je povinen prohlásit a prokázat, že je pouze člověk. Když Kornelius padl k Petrovým nohám a uctíval ho, Petr odpověděl „Vstaň. Jsem jen člověk, jako ty.“ Jeho vlastní předchozí slabiny byly samozřejmě součástí příběhu.
V biblických příbězích je mnoho o odpuštění, pokání a nových začátcích. Ale žádné dokonalé postavy. No dobře, dalo by se říct, že jeden; ale svatost a autentičnost jsou lepší pojmy, které jej popisují, než dokonalost, což je spíše matematický než lidský termín. Dokonalost nás odlidšťuje. Celistvost, integrální lidstvo, milující laskavost, nenásilí – to jsou vlastnosti, které u něj vidíme. Není to nic nadlidského či nadpřirozeného, ale je to prostě naprosto lidské, odhalující naši vlastní skutečnou povahu. To, čím můžeme být a k čemu jsme voláni, je naše pravá povaha. Nejsme dokonalí, ale můžeme usilovat o celistvost.
A k čemu je tato nepolapitelná celistvost, ke které se cítíme nevyhnutelně přitahováni prostřednictvím nekonečného léčení našich za sebou jdoucích nedokonalostech a selháních v naší snaze být skutečným já? Svoboda od sebeklamu, svoboda milovat v nejzazších lidských možnostech, neochvějná jasnost mysli a jemnost srdce, která je vzata do toho nejzranitelnějšího stupně, pokora zkusit to znovu.
Mojžíšovi byl odepřen vstup do zaslíbené země, protože jednou jeho víra jednou uvadla a selhal jako vůdce. Král David zatoužil po manželce jiného muže a tak zabil jejího manžela, aby se k ní dostal. Šalomoun moudrý ukončil své dny jako starý chlípník s tisíci ženami ve svém harému. Prorok Eliáš zabil 850 svých náboženských odpůrců poté, co jim ukázal nadřazenost svého Boha.
A tak dále, až do našich vlastních časů a odhalení místních hříchů a pokrytectví náboženských vůdců mnoha tradic, do nichž lidé vkládají svou víru a snad nevědomě očekávajíc, že budou dokonalejší, než ve skutečnosti byli. Není divu, že jedinými hříšníky, na které Ježíš naštvaně poukázal, nebyli veřejní hříšníci, ale ti, kteří skrývali svůj hřích pod svou náboženskou osobností.
Půst není časem k tomu, abychom byli více náboženští, ale abychom očistili naši nábožnost, aby lépe vypovídala pravdu o nás samých. To se nedá nejprve předvést na veřejnosti, ale pouze v našem vnitřním pokojíku, když jsou zavřené dveře.
S láskou
Laurence Freeman