Kontemplativní lidé nemusí mít mnoho darů, kterými by se mohli chlubit, ale musí se umět dobře vypořádat s démonem acedie. Démoni jsou poloautonomní síly v psychice, které blokují milost. Acedia je silná, protože může být odsunuta, ale pak se zase vrátí v nečekaný okamžik. Její příznaky jsou běžné: ztráta kuráže, neklid, beznaděj, přestat s činností, kdy necháváme věci jít. Je to podrobeno zkoušce, opakujícímu se pokušení pro každého poutníka. Podle jednoho z evangelijních popisů Ježíšových čtyřiceti dní v poušti, byl pokoušen mocnou trojicí iluzí, skrz které prohlédl. Ale „ďábel ho nechal, aby se vrátil později“. Možná se vrátil v zahradě v Getsemane.
Když tam byl v ranních hodinách svého posledního dne, podstoupil strach a smrtelné chvění, propast osamělosti, i když jeho přátelé hluboce spali hned vedle něj. „Mé srdce pukne žalem“. Svatý Lukáš, jeden z nejrealističtějších pisatelů evangelia říká v tomto bodě vyčerpání, na samém okraji zoufalství: „Tu se mu zjevil anděl z nebe a posiloval ho". Andělé zůstat nemusí, ale když jste schopni čelit svému zármutku, přicházejí, když je potřebujete.
Naše srdce puká, když se cítíme odděleni. Ztráta, tragické nedorozumění, démon, kterého se nemůžeme zbavit, nás přesvědčí, že jsme bezmocně odděleni a odstrčeni: odděleni od všech a všeho. Zdá se, že cokoli nás spojuje s ostatními či se světem, je jen povrchní a průhledně falešná útěcha.
Toto vnitřní zlomení nás může přemoci nebo nás může vést k lítosti srdce. Milost soucitu nastane, když udržujeme toto zlomené srdce otevřené i přes pokušení odolávat či popírat milost, abychom tak chránili naše zraněné já v odděleném egu. I přes to, že se zdá být bezpečnější lpět na oddělenosti, lítost dokáže tuto iluzi prolomit. Pak z tohoto stále otevřeného srdce, navzdory jeho bolesti, proudí soucit.
Ze strachu a z noční můry o oddělenosti od všeho, začínáme vidět (a to bez legrace), že jsme součástí všeho. Chvíli, možná několik desetiletí, přepínáme mezi těmito dvěma verzemi reality, dokud není dokončeno čtyřicet dní.