Pondělí po 5. neděli postní

Co je normální? jednou jsem mluvil s někým, kdo byl skutečně rozzlobený a cítil se hluboce zrazen svým přítelem. Myslím, že přítel se zachoval špatně. Přesto bylo pro mě snazší být “objektivní” a myslet si “dobře, možná nechtěl ublížit této osobě, možná ani nevěděl, co dělá”. Je to mnohem jednodušší říct, když sami nejste na kříži.

Ježíš dosáhl té nejvyšší objektivity, ne té falešné, o které většina z nás tvrdí, že z její pozice mluví. Je dosažena na základu největší subjektivity – když se naprosto znal a chystal se odevzdat svého ducha svému zdroji, přestal být jakýmkoli způsobem oddělený a opustil tak jakékoli lpění na sobě. V té chvíli, kdy byl na kříži, řekl „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co dělají.“ Zajímavé je, že neřekl: „Otče, já jim odpouštím…“

Když je tu to “já”, které odpouští, je tu pak mnoho osobního připoutání k bolesti a dramatu odpouštění. Skrze volání po odpuštění svým nepřátelům (té děsivé a zlé nevědomosti) ze základu bytí, připojoval se k samotnému zdroji. Jeho poslední slova nás učí, kam se dostal a o co bychom měli usilovat.

Ale zpět k našemu životu. Osoba, se kterou jsem mluvil, která se cítila zrazena, rozebírala a odsuzovala osobu, která jí ublížila. Všichni to děláme, snažíme se pochopit, jak se to mohlo stát, vysvětlujeme to způsobem, který obviňuje, ale zároveň předstírá, že je objektivní. Dnes k tomu používáme psychologický jazyk. Možná existuje určitá pravda v psychologickém hodnocení ostatních. Ale ještě nemusí být pravdou, že jsme získali právo ji používat. To je zřejmé, když říkáme věci jako: „to prostě není normální. Něco s nimi není v pořádku.“ Ježíš neřekl o svém posledním trápeni „to není normální“. Ve skutečnosti bylo až příliš normální, že odsuzujeme lidi a křižujeme je, abychom se chránili před pravdou. V lidských vztazích a institucích není nic normálnějšího než obětování.

Je těžké, dokonce i pro nejoddanějšího křesťana, přesně říct, co kříž přináší světu a proč na něm tak záleží. Ve skutečnosti, mimo záři vzkříšení, je to nemožné. Ale je tu jedna užitečná částečka naprosté pravdy tohoto tajemství, jeho utrpení a smrti, která odhaluje klam, sebeklam, hrůzu pravdy, která nás bolí, přičemž obětování ostatních je jeden ze způsobů, jak tomu uniknout.

Utrpení (a my všichni ho pociťujeme v této krizi) může být redukováno nebo se mu lze úplně vyhnout, chceme-li. Ale pokud nemůžeme, učme se z něj. Doufejme, že poté, až to pomine a začneme s obnovou, že budeme lépe rozumět tomu, co slovo „normální“ ve skutečnosti znamená. Normální využití času, normální počasí, normální vztahy. Jak tento čas využíváme nám pomůže pomoci najít střed a vyváženost, kterou tento kříž rovněž symbolizuje. Pak budeme méně náchylní k obviňování a více připraveni jednat správně. Prostě jen tím, že budeme kým jsme (jako to dělal Ježíš), budeme činitelem změny pro to normální, které je skutečné.

S láskou
Laurence Freeman