Pondělí po 2. neděli postní

Je těžké meditovat, když nás bolí zuby nebo jsme zatíženi smutkem, úzkostí, hladem nebo dokonce rýmou. V dobách kolektivní víry lidé lépe rozuměli radě, že se mají udržovat zdraví, aby se pak mohli modlit. Dnes, když je pro nás těžké jít za hranice „naší zkušenosti“, jako zkoušku a smysl všeho, přicházíme k meditaci jako k nástroji pro „wellness“.

Možná je tu problém, že musíme skončit do největší hloubky. Máme tak málo dobrých náboženských a duchovních formací, které by nás připravovali na utrpení či vedli k disciplíně praxe zaměřené na ostatní lidi, jako je například meditace. Přesto, že jsme tolik ztratili z toho, co dávalo smysl a rovnováhu našemu životu, musíme se dostat do hloubky a začít meditovat, ať už z jakéhokoli důvodu, který nalezneme. Nakonec zjistíme, pokud vytrváme, že samotná zkušenost nás učí lekci nezměrné hodnoty: jak jít za naši zkušenost.

Řekněme, že meditujete pravidelně. Život je klidný, obvyklý a má svůj jas i příslib. Pak nějaké neštěstí (smrt milované osoby, osobní ztráta, odloučení, odmítnutí, nemoc) zlomí váš život a do vaší duše je vštípen železný šroub. Setrváte v meditaci, protože praxe (bez ohledu v jaké fázi růstu se zrovna nacházíte) se vám dostala pod kůži i do vašeho biorytmu. Nyní jsme meditujícím: je to část vás, stejně jako dýchání. Když se ale posadíte a chcete říkat mantru, vaše mysl se zdá být rozptýlenější než kdy dřív. "Trailery" ze scén, které se ještě nestaly, probleskují vašimi představami. Úzkost, žal, hněv či smutek se uvolní jako gang lupičů, kteří vtrhnou do vašeho vnitřního pokoje a zničí váš objednaný osobní prostor.

Víte, že se to děje a že to přejde. Ale kdy? Jsou chvíle, jako je světlá chvilka během bouřlivého dne, kdy se ocitnete v Pánově klidu a víte, že v něm neustále roste radost. Nicméně bitva o myšlenky a pocity je ztracena. Zmatek myšlenek je nezastavitelný, protože pochází z pocitů, které nemohou být ovládány. Nelze je odůvodnit. Říkáme: „to je nesmyslný nápad“ nebo „nemá cenu se strachovat, protože na tom stejně nic nezměním“. Ale pocity v oblasti srdce, v solar plexu, které se projevují skrze tyto myšlenky, mají svůj vlastní život.

V takových chvílích se učíme, proč Ježíš řekl „nebojte se, nechte své ustarané srdce odpočívat, věřte mi“ a zároveň dokonale víme, jak je to těžké. Přesto pro člověka víry je to rozdíl, vzpomenout si na tato učení. Je tak těžké čekat bez požadavků či očekávání, strachů či nadějí, je tak těžké neplánovat neskutečnou budoucnost, kterou nejprve musíme negativně vytvořit, než o ní můžeme snít. Jde tu o nerealitu všeho, co je tak těžké. A únavné. Jsme v konfliktu: bezmocně si představujeme, co by se mohlo stát, od naděje po zoufalství; ale rovněž se bojíme konce tohoto čekání, protože by to mohlo být horší než to, co si představujeme.

Někde v tom všem zní mantra. A něco nás učí.

S láskou
Laurence Freeman