Pondělí 4. týdne doby postní
Ti, kteří meditují vědí, že “zkušenost je učitelem”. Když se přestanou příliš spoléhat na externí zdroje autority a důvěřují svému vlastnímu srdci, pak poznají, jaký význam má samotná zkušenost. Nejen co se děje, ale co se děje kvůli tomu, co se děje. Chci tím říct, nejen co se děje během meditace, ale co se děje v našem já a v životě jako celku, kvůli tomu, co se děje v meditaci, i když nevidíme, že by se to dělo pořád.
Meditace je zdrojem moudrosti, protože nás učí tuto pravdu tak prostě. Pomáhá nám číst znamení a vzorce života a číst samotnou knihu přírody. V relativně krátké době byli lidé na celém světě nuceni zůstat doma, nikam nespěchat, letět či jet, nakupovat, kupovat nejnovější model, jít domů a zahodit vše staré, plýtvat zdroji i časem. Je v tom trochu odsuzování, ale sebe z toho nevyjímám.
Občas to, co čteme v knize přírody je dětsky zřejmé. Od doby, co byla tato omezení zavedena, je vliv očividný z údajů o znečištění přírody. Itálie byla zabrána satelitem Evropské vesmírné agentury. Emise oxidu dusičitého (výfukové plyny) výrazně poklesly. I znečištění v Číně, zejména v provincii Wu-chan a Hubei se rovněž drasticky propadlo. Je tohle to, co se děje nebo se to spíš děje, protože se něco děje?
Po dnešní první ranní meditaci, jsem měl svých obvyklých dvacet minut před další. V tomto čase většinou čtu, ale toto ráno bylo tak svěží a krásné, že jsem se prostě procházel a zjistil jsem, že čtu v knize přírody. Nebylo to těžké. Nemusel jsem měřit oxid dusičitý ani teologizovat. Stačila ptačí píseň, čistý vzduch a jasné ticho. Jeden zvuk, který jsem předtím slyšel, ale nedokázal identifikovat, se stal jasnějším, když se pták snesl dolů a vydal velmi zvláštní, hrubý zvuk. Žáby začínali svoji kakofonii. A kvůli dešti bylo jezero nádherně plné a ryby vypadaly buclatě. Jean Christophe sekl trávu a její vůně slibovala teplé dny, které nás čekají.
Trestá nás snad příroda za to, jak jsme s ní zacházeli? Je to jeden způsob, jak to vyjádřit. Děje se to karmicky. Ale mnohem víc se tu děje to, že se můžeme probouzet k nekonečné kráse přírody a zvířecího království. Kdo se nezamiluje do krásy? Kdo může ubližovat tomu, co miluje?
Šel jsem tedy na čerstvý ranní vzduch, mezi vůně a zvuky a přemýšlel rovněž o nebezpečích kolem nás a o osamělosti i strachu, kterým tolik lidí trpí. Přemýšlel jsem o vlastních hříších. Ale ještě více jsem cítil úžasnou milost, která obnovuje náš pohled, když jsme se stali slepými.
Krása zachrání svět.
S láskou
Laurence Freeman