Pondělí 3. týdne doby postní

Náboženské postavení nebo duchovní vliv v jakékoli mocenské structure je zdrojem pokušení. Většina temné historie křesťanství, od Milánského dekretu v roce 313 (kdy Říše přestala pronásledovat Ježíšovi následovníky) může být připisováno pokušení moci. Byla to iluze, kterou Ježíš jasně viděl a odmítl během své vlastní postní doby. Bylo pro mě těžké uvěřit tomu, že Jean Vanier byl pokoušen tímto druhem moci.

Neznal jsem jeho vnitřní svět, ale na základě jeho učení a osobnosti bych si troufnul říci, že jeho sebou způsobené zranění, které ho vedlo ke zranění druhých, nebyla hrubým hladem po moci, ale sebeklamem kolem jeho vlastního hendikepu a hladu po intimnosti. Očividně měl moc a zneužil ji u lidí, o které by se měl starat a ne je využívat. Ale myslím, že to nebylo poháněno touhou po moci či uznání. Bylo to spíš blíž k tomu, o čem často mluvil: o slabostech a hendikepech. Pokud si jich člověk není vědom, stávají se temnými silami.

Ale záleží na tom? Těm které zranil nejde o jeho motivaci, ale o následky, které utrpěly a pozornost, které se jim nyní dostává. Nejsem si jistý; pro každého je nepříjemné nad tím uvažovat a napravit to. Ale snažit se to pochopit nám pomáhá napravovat chyby, které děláme, které se týkají důležitého významu svatosti. Každé náboženství předkládá myšlenku svatosti, osvícení, osvobozeného stavu jednotlivců, kteří se plně ponořili do procesů lidské proměny. Můžeme předpokládat, že tento proces svatořečení je plně v člověku, ačkoli ještě není dokončen. Copak každý z nás nemá dobré i špatné, nezištné, obětavé, osvícené i stínové stránky? Když je zjevné, že náš proces není úplný, nikdo nás nenazývá „svatými“. Pokud je pokročilejší, lidé mohou přejít k závěru, ke kterému jsme došli. A pak jde nahoru další podstavec a naše lidský jíl se znovu použije k výrobě sádrové svatyně.

Jediným bezpečným přístupem je nikoho nenazývat svatým (pro katolíky – ani „Svatého otce“). Ježíš nás varoval, abychom nikoho nenazývali „Otcem“, „Učitelem“ či „Mistrem“. Existuje pouze jeden Otec a jeden Učitel. Pouze Bůh je svatý. Pouze Bůh je dobrý. Varování „nesuďte“ zahrnuje přehnaně pozitivní úsudky ostatních i celková odsouzení, která děláme. Je to komplikované, když někdo, od koho jste se učili a koho jste viděli jako přítele, je takto vystaven a my vidíme, jak poškozoval ostatní. Prvním zájmem je tedy starat se o ty, kteří byli zraněni – vedlejší lidské ztráty. Zadruhé, být opatrný (kvůli nám a kvůli pravdě), jakým způsobem posuzujeme pachatele. I když, relativně vzato, máme v našem oku jen třísku, musíme ji vyjmout, abychom mohli vidět jasně. Například, jak jsme daleko (i nevědomě) zprostředkovávali touhu po moci či hru sebeklamu, která se pro někoho (v základě dobrého člověka) stala neodolatelným pokušením?

Je těžké, když hrdinové, obzvláště naši duchovní hrdinové, jsou zahanbeni a degradováni. Možná je dobré, že už nejsou hrdinové. Nebo spíš, že je pouze jeden. Je to lepší a bezpečnější pro všechny zúčastněné.

S láskou
Laurence Freeman