Pátek po Popeleční středě

Prvním zaznamenaným „znamením“, které Ježíš udělal na veřejnosti, nebyla přednáška v synagoze, tweet ani oceňovaná kniha. Stalo se to během svatby v Káně Galilejské, které se účastnil se svou rodinou a přáteli. Jeho matka mu řekla, že došlo víno. Bez velkého rozruchu proměnil mnoho vody ve velmi dobré víno.

Co se vlastně stalo při této příležitosti a jak se to stalo symbolem v ústní tradici, která se později stala Novým zákonem, to je ukryto v minulosti. Avšak důležité je zaměření, zejména třetí postní den. Víno je zakázáno všem buddhistickým mnichům a v ostatních náboženských tradicích je považováno za umělý stimulant, který zatemňuje čistý stav mysli. V biblické tradici je žalm, kde je Bůh chválen za víno, protože „pozvedá srdce člověka“, podobně jako olej dodává tváři zář. Svatý Benedikt si myslel, že by ho mniši pít neměli, ale protože byl v Itálii, nemohl je přesvědčit, proto se spokojil s prosazováním umírněnosti. Na vrcholu svého života si Ježíš vybral víno jako součást náboženského rituálu, aby tak symbolizoval, že jeho tělo bylo skutečně posvátným jazykem toho, kým byl a všeho, co učil.

Na naší pouti do Kány si manželé obnovovali své sliby. Liz a Albert King měli rekord - 60 let. Měli jsme pro sebe kostel a užili jsme si i spoustu dobrého, ačkoli jediné víno bylo to v kalichu. Bylo tam spousta legrace, smíchu a vyprávění příběhů, které se týkalo i křesťanské úcty k manželství jakožto Kristova vztahu k jeho následovníkům.

Usmívající se tváře na mši musely odrážet výraz a náladu při svatbě, které se Ježíš účastnil. Mizerná svatba by byla noční můrou. Účastnil se ji Ježíš jako vážně vyhlížející duchovní přítel, který tam ve skutečnosti nechtěl být, který se tam vůbec nebavil a jeho smysl tam být spočíval pouze v tom, aby den zachránil svým prvním zázrakem? Nebo se dobře bavil jako všichni v oné komunitě přátel?

Jak často si představujeme Ježíše, který se směje jednoduchým, lidským způsobem, aniž by to něco nesymbolizovalo, ale prostě proto, že to tak cítil? Všichni víme, jak náhle může úsměv proměnit a rozzářit obličej a změnit náladu celé skupiny. Simone Weilová řekla, že Ježíšův úsměv je nyní rozšířen za hranice svatby v Káně a šíří se celým vesmírem. Řekla, že jeho úsměv je krásou světa.

Naše vnímání krásy a jejích rozmanitých forem může být prchavé. Ale to, co takto vidíme, je záblesk pravé povahy skutečnosti. Nedávno jsem pozoroval stevarda na palubě letadla. Pracoval po celý let a vypadal vystresovaně. Přesto, že se usmál kdykoli měl, úsměv rychle vyprchal, jakmile ztratil kontakt s cestujícím. Na úsměvu je cosi smutného, pokud zmizí příliš rychle. Skutečné úsměvy přetrvávají na rtech i v očích, i když signál, který vyslaly, už není potřeba.

I dlouho po Káně je Ježíšův úsměv, který nás ozařuje při každé meditaci, stále lidský a není pouhým prázdným symbolem.