Pátek 1. týdne doby postní

Dospělí, kteří přežili své zneužívání v dětství, často popisují mechanismus zvládání této situace, který vyvinuli, když se mělo zneužívání opakovat. Když zaslechli kroky blížící se chodbou a otevřené dveře, tak aby se vypořádali s terorem, nechutí a hanbou, které mělo brzy nastat, se oddělovali od svého těla. Představa, že se vznáší u stropu v rohu místnosti, dívajíc se dolů na to, co se stane někomu kým nebyli, byl jejich jediný způsob úniku.

V ten okamžik to fungovalo, ale toto řešení se později vyvinulo v problém, že si už nikdy nepřipadali skuteční a že nikdy nejsou ztělesněni s lidmi s kterými jsou. Strach, vzdálenost a iracionální, ale neotřesitelný pocit sebeodcizení je provázel a působil zmatek v každém aspektu jejich života.

Jak krutě zneužívání v dětství ovlivnilo a narušilo život člověka je dnes všeobecně bráno tak (po tisíciletí přemýšlení), že to děti jednoduše překonaly s tím, jak stárly. Zkroucené vnímání sebe sama jako provinilé oběti ve většině běžných situacích života odnáší běžné radosti a zázraky dobrodružství života v každé z jeho kapitol.

Přesto jádrem tohoto dobrodružství je léčivý proces. S ním nepředvídatelně přichází milost, když se situace stane nesnesitelnou. Milost se může projevit v zaslechnutém rozhovoru nebo jako prohozené slovo v tichu, pohled, kniha, mandlový strom v rozkvětu ozářen slunečním světle v chladném jarním dni. Nebo v člověku. Milost nemusí používat sílu, ale je mocná. Nenarušuje dál naši již tak omezenou svobodu, ale je čím dál víc neodolatelná. Když ji odmítneme kvůli bolesti, kterou to odkrývá a kterou bychom raději potlačili, kvůli vzpomínkám, které nemůžeme plně přivolat do vědomí, milost se neurazí a ani nás neodkopne. Vyjadřuje mnohem hlubší lásku.

V poušti našeho srdce, “kde začíná fontána léčení”, milost vytryskne, pronikajíc nejhutnější vrstvy bolesti a strachu z reality. Cokoli nás může vést do této pouště, kde dochází ke skutečným setkáním, je svaté. Pro toho, kdo medituje je tento nejsnazší vstup do pouště opakován, ale vždy se znepokojujícím objevem. Zahajuje dlouhý proces „nechávání jít“ a transformujícího vyhodnocení celé mapy našeho života, kterou jsme si vytvořili.

Ovšem plody meditace nás pak vedou k dalším zdrojům milosti a uzdravení, které potřebujeme: bezpečné místo, kde lze sdílet hanbu, pocit, že lidé, kteří navzdory jejich vlastní slabosti, mohou směrovat intimitu, která se zdála být ztracená, že spasitel, o kterém si člověk fantazíruje, neexistuje. Ale spasitel, který zná vás i vaši bolest, vás jemně doteky směruje do nového života.