Květná neděle
Dnes se na mši čtou celé pašije, od poslední večeře až po vzdání se ducha na kříži.
Většina z vás, kteří si přečetli tuto poslední větu bude vědět, co tím myslím. Vzpomeňme si na generaci mezi námi, která neměla sebemenší představu, o čem mluvím. Přesto všichni z nás ví nebo budou vědět, co znamená utrpět ztrátu někoho, o koho jsme se starali a co znamená žít s jeho/její nekonečnou nepřítomností. Dnes ráno jsem mluvil s kamarádkou, jejíž otec náhle zemřel na infarkt. Ona a její matka, kteří se s námi spojili přes WhatsApp byli převezeni, během těch pár minut co jejich otec a manžel umíral, do jiného světa. Existuje jen velmi málo slov, která lze říci těm, kteří čerstvě zažívají žal. Je snadnější mluvit o kosmických tajemstvích než o osobní ztrátě. Přesto prostá a starostlivá přítomnost druhých v čase, kdy byl život převrácen a obrácen naruby, nám může pomoci zabránit zhroucení nebo zešílení.
Jak můžeme vidět, dalekosáhlý vliv této náhlé pandemie, jak to náhle zastavilo svět, jak to vysílalo otřesné šoky skrze každý aspekt našich životů, potřeba osobního spojení nikdy nebyla drahocennější. Zde v Bonnevaux, nás náš pravidelný denní rytmus, kdy meditujeme, pracujeme, čteme, konverzujeme a přátelíme se, udržuje, když se snažíme sdílet dar duchovního cvičení s ostatními na celém světě skrze online události a zprávy. Dnes ráno jsem meditoval s pracovníky singapurských architektů DPA (kteří dohlížejí na obnovu Bonnevaux) z jejich kanceláří po celém světě od Šanghaje po Londýn. Webové stránky Kontemplativní cesty už budou brzy online.
V našem novém, zpomaleném, uzavřeném světě, nikdy nebyl očividnější způsob kolísání mezi globálním a lokálním. Ať už procházíte internetové stránky, hovoříte online nebo vejdete do dalšího pokoje či zahrady, cítíme, že jsme stvořením, které existuje, protože jsme propojeni nebo hledáme spojení nebo truchlíme kvůli těm ztraceným. Žijeme v přítomnosti, nejen chlebem.
Náhlá ztráta něčeho, co nám umožňovalo vzkvétat, nám vyrazí dech. Protože to bolí, můžeme si myslet, že jsme udělali něco, kvůli čemu si to zasloužíme nebo se můžeme cítit, jakoby taženi mimozemskou silou. Můžeme se rovněž cítit jako zbaveni iluzí, protože jsme tak dlouho považovali za samozřejmost, že některé věci tu budou tak dlouho, jak je budeme potřebovat. Žádné obviňování v těchto pocitech. Je to divné, ale nakonec to může dávat nějaký smysl.
Ale pak je tu otřepanost smutku. Náhlá ztráta je melodramatická, strhující. Nicméně vrcholy zpomalují v rutinu života se ztrátou, pomaleji se pohybujícím, prázdně bolícím smutkem. To je okamžik, kdy nejvíc potřebujeme cestu, praxi, která nám dává naději skrze zakoušení propojení s věčným pramenem bytí v nás. To je úsvit věku zmrtvýchvstání.
To je smyslem Svatého týdne (ať už víte, co to znamená nebo ne), který začínáme dnes. Zde v Bonnevaux bychom rádi vše sdíleli s vámi online, den za dnem, propojeni. (www.wccm.org)
S láskou
Laurence Freeman