Čtvrtek 4. týdne doby postní
Naše koronavirová krize bude trvat déle než postní doba. Ale přidává naléhavý, osobní rozměr hlavním tématům tohoto duchovního období. Možná jsme se jimi zabývali na začátku doby postní, ale teď se zdají být více existenciální a ne pouze duchovní. Nebo, jinými slovy, objevujeme, že duchovní neznamená abstraktní, jak často předpokládáme a že život sám je duchovní cestou, která spojuje každý aspekt a druh lidské zkušenosti. Když na to zapomeneme, pak zapomínáme na základní prvek našeho lidství. Riskujeme, že se staneme nejen duchovně podvyživenými, ale i méně než člověkem.
Nedávno jsem byl šokován, když se ke mně dostal dopis o viru od dvacetiletého člověka. Nebudu z něj citovat, protože by to mohlo naštvat ty, kteří ztratili své přátele nebo jsou hluboce zaujati svými milovanými a sami sebou. Byl to děkovný dopis, napsaný inteligentně a provokativně, ale jak by se dalo čekat od tak mladého člověka, postrádal plnou empatii pro ty kdo trpí. Dopis viděl tuto krizi jako bolestný budíček a obžalobu neudržitelného životního stylu.
Jak už jsem říkal jindy, není tu čas pouze na obviňování a ukazovaní prstů, a to ani na sebe. V této krizi je však skryté učení a pokud ho dokážeme objevit, nalezneme příležitost ke změně, kterou nabízí. Hrozné utrpení a počet obětí nikdy nebude ospravedlněno, ale bude součástí tohoto těžko spolknutelného smyslu. Pro každého v této době, bez ohledu na generaci, ať už byl nebo nebyl nakažen, svět už nikdy nebude stejný. Lidská rodina bude slabší a zotavení bude obtížné. V takových dobách se temné síly politiky a financí snaží získat výhodu a nikdy nebude důležitější, aby tu bylo velké množství lidí, kteří jsou kontemplativně probuzeni. Ani hrdinové, ani světci, ale lidské bytosti, které obnovili duchovní rozměr reality, v naší současné kultuře tak často opomíjený, zesměšňovaný, zanedbávaný či trivializovaný. Když dáme spiritualitu do jiné kategorie nebo ji zredukujeme materialisticky na neurony a mýty, začneme proces odlidštění lidstva. Mír je hledán silou, bohatství si hromadí jen pár lidí, politické struktury jsou v moci někoho jiného a náboženství se stává pouze další osobní identitou nebo agresivní ideologií.
I když to nebylo vyjádřeno dokonale, mladý člověk, který ten dopis napsal, dobře rozuměl tomu, že nemáme pouze čelit lidské krizi utrpení, která potřebuje soucit a jednání, ale rovněž příležitost žít lépe. Příležitosti mohou být větší výzvou než selhání. John Main se mě jednou zeptal, když jsem započal tuto cestu, zda jsem byl připraven na všechno, co přinesla. Myslel jsem, že měl na mysli, co kdybych to vzdal. Ale on mě opravil: „Mám na mysli radost.“ Etty Hillesumová napsala během její pomoci Židům, kteří byli nacisty obklíčení kvůli přepravě do Osvětimi: „Dnes cítím totální zoufalství. Musím se s tím poprat.“
Nyní jsme ve dnech ranní rovnodennosti, té nejsilnější moci vzkříšení v přírodě. Je ten pravý čas, abychom se radovali.
S láskou
Laurence Freeman