Bílá sobota
Rodina či naši blízcí, čekají na naši životní podporu nebo jak je tomu nyní v době krize, kdy nemohou být spolu, alespoň čekají na zprávy na dálku, dokud tu je tu naděje. Jakkoli blízko je nevyhnutelné, je tu i jiný věk, jiný svět. Ale když na to přijde a je tu poslední vydechnutí, když už tu není další nádech, vstupujeme do „summum silentium“ smrti. Což je velké ticho.
V klášterech se to týká mlčení mnichů, které musí přísně dodržovat po noční modlitbě. Nevíme však o tom, že jsou mniši, kteří jdou po skončení tohoto ticha na zoom nebo chat s někým z komunity. Avšak u smrti není na výběr, lze pozorovat pouze ticho. Smrt nelze oklamat. A je šokující, jak jsme bezmocní. Stejně jako děti, které si myslí, že můžou získat všechno, co chtějí tím, že na tom trvají, že se předvádí, pláčou, vyhrožují a my to nakonec vzdáme a přiznáme porážku. Jenže co je pryč je pryč.
Jakkoli si znovu přehráváme rozhovory s mrtvými, už je nikdy neuslyšíme ani neuvidíme. Fotky, staré dopisy, osobní předměty, které si schraňujeme jsou skromnou útěchou se po chvíli se stávají překážkou k novému vztahu, který se vytváří v hrobce, která se pomalu vyvíjí a stává se lůnem.
Nepoddajné, nekompromisní ticho nekomunikování, neschopnost navázat kontakty, vědět, co by mrtvá osoba mohla vidět či cítit, pokud vůbec něco. Ticho přemýšlení, pokud se tedy člověk zajímá – zda jsou někde nebo v nějakém druhu existence, ve kterém by se mohli starat o ty, kteří jim chybí. Nakonec truchlící proces umožňuje být připravený akceptovat očividné a nevyhnutelné. Ačkoli se pohybují s další závažím v těžkém srdci, které si v sobě nesou. Jak umíráme do smrti, „summum silentium“ ukazuje známky života. Zelené výhonky z mrtvé půdy.
To neznamená, že zprávy od mrtvých se dostávají skrze rušnou sít, ale že se ticho prohlubuje. Jsme lépe schopni naslouchat tichu, aniž bychom ho plnili svými touhami, strachem a představivostí. Stává se prostou přítomností. Jednoduché, ale intenzivněji přítomné, než cokoli, o čem jsme si mysli, že je skutečné.
Mezi liniemi této pandemie a bolestivým, ne nesmyslným narušením (které způsobuje), bychom měli být schopni slyšet toto velké ticho. Nemáme-li ho nebo pokud upadlo v zoufalství, pak je teď čas začít či obnovit duchovní praxi. Je čas zjistit, jak je ticho věcí nezbytné pro přežití. Ticho, které umocňuje život skrze smrt.
Zde v Bonnevaux jsem si na procházkách všiml, jak se ptáci a zvířata zdají být mnohem víc přátelská. Předpokládám, že je to jen má projekce. Jsem to já, kdo se změnil, ne ona. Ale kdo ví? Možná je to nakonec vše o vztahu, nejen o pozorování či o tom, být pozorován. Je čas se znovu začít postit.
S láskou
Laurence Freeman