1. neděle postní

Skromný Jordán sytí Galilejské moře, které je nejmělčí sladkovodní jezero na Zemi. Toto místo je rovněž jedno z prvních míst osídlených člověkem na tomto světě. Při naší jízdě lodí jsem cítil, že existuje něco, co můžeme nazvat duchem místa. Existuje duch Galilejského moře stejně jako je duch Bonnevaux, jako nějaká energie, která se nachází v určitých místech, které je činí jakoby velmi známými, i když je navštívíte teprve poprvé.

Právě zde Ježíš chodil po vodě, zachránili Petra od utonutí v jeho pochybnostech a vařil zde rybu k snídani pro přátele po jeho vzkříšení. Brzy ráno jsme uprostřed jezera vypnuli motor a na palubě jsme četli úryvky z písma odkazující se k jezeru a pak seděli ve veliké tiché přítomnosti.

Zde rovněž utišil bouři poté, co ho probudili vyděšení společníci, kteří nemohli uvěřit tomu, že může v takové bouři spát. Pokáral je za jejich nedůvěru. V klidu Galilejského moře, stejně jako v tichu pouště, se naše obvyklé nekonečné tázání a neklidná dožadování mysli po jistotě a ujištění na chvíli uklidní. I v určitých čase meditace můžeme rovněž vstupovat do hlubokého ticha a klidu, bez přemýšlení, s jen nejasným vědomím toho, že tu myšlenky klábosí kdesi mimo jeviště, někde za oponou. Mohli bychom obrátit naši pozornost na tento psychický hluk, ale proč? Vždyť brzy ho zase budeme mít až až.

Tyto okamžiky bychom mohli nazvat „dobrými meditacemi“. Ale v celkovém obraze nejsou o nic lepší než v časech zmatků a bojů, které nazýváme „špatnými“ či „těžkými“. Pokoj ve zmrtvýchvstání, který hledáme a po kterém toužíme a který můžeme okusit se od obou liší. Podtrhává i obsahuje oba. Je to mír, který není otřesen, ani když nás v životě zasáhne bouře nebo když se náhle vytvoří vnitřní zmatek jako neočekávaná fáze naší vnitřní činnosti.

Čím více poznáváme tento mír, kterému nerozumíme, tím svobodnější se stáváme v závisení na „dobrých“ meditacích a v obavách z „těžkých“. Tato svoboda umožnila Ježíšovi projít skrze tyto nepokoje, odmítání a nakonec i utrpení a násilí s tím druhem odpoutání, které nás neizoluje v bublině soběstačnosti, ale posiluje naši samotu a prohlubuje naše vztahy k ostatním. V jeho případě tato jedinečná totožnost způsobila, že byl přítomen všem ostatním, od nejstarších osadníků na břehu jezera před tisíciletími až po jeho přátele a učedníky, s nimiž chodil z Galileje do Judeje.

V neduálním pokoji jsme soucitně přítomni všemu. Ježíš poznal zdroj pokušení, kterým byl vystaven po čtyřiceti dnech na poušti, kvůli své vyrovnanosti. Když jsme bdělí vůči univerzálnímu Já, není těžké čelit hlasu ega – jak vidíme v dnešním evangeliu (Mt 4:1-11).