Velký pátek

Jan 18, 22-23

… jeden z kolemstojících strážných udeřil Ježíše do tváře: „Takhle se odpovídá veleknězi?“
„Jestli jsem řekl něco špatného, dokaž to,“ odpověděl mu Ježíš. „Jestli ne, tak proč mě biješ?“

Vylíčení utrpení Krista je jedním z největších textů všech dob, který uvažuje o hloubce lidství a jeho smyslu. Je vysloveně osobní, protože pojednává o falešně obviněné osobě, ze které udělali obětního beránka, nelidsky s ní zacházeli, mučili ji a barbarsky popravili. Je to starý příběh, který ukazuje nejhorší stránku lidského zneužívání moci jedněch proti druhým. Děje i dnes, kdy já píši tyto řádky a vy je čtete. Nicméně, každý případ je jiný. Právě tato specifičnost každého případu je to, co odhaluje jejich obecný smysl, a pokud existuje smysl (pocit propojení), existuje paradoxně vždy i naděje.

Velký pátek prohlubuje naše pochopení smyslu spirituální dimenze. Staví nás na stranu obětního beránka, takže chápeme mechanismus, pomocí kterého i my viníme jiné a způsobujeme, že trpí pro nás. Tajemství mechanismu moci je odhaleno. Vidíme svět tak, jak je. Násilí je iracionální. V Ježíšově odpovědi strážnému, který jej udeřil, vidíme argument, který strhává masku násilí. Odpověď strážného neznáme. Jedinou pravdivou odpovědí je přiznat sebeklam, který je příčinou takového násilí. Protože asi nebyl schopen si to připustit, udeřil pravděpodobně Ježíše znovu.

Existuje další dimenze smyslu, dokonce ještě více transformační, než je odhalení naší náchylnosti k násilí. Týká se smyslu utrpení. V klasickém buddhistickém díle z 8. století Uvedení na cestu k probuzení od Šantidévy vidíme, jak se tento smysl stal univerzálním. Bódhisattva je lidská bytost, která se plně věnuje dobru lidstva a zmírnění utrpení všude na světě. Dalajláma tento text komentuje a říká, že když bódhisattva trpí, nevytváří žádný negativismus.

Evangelium jde ještě dál, když nám zprostředkovává poslední slova Ježíše na kříži: ‘Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!’ Nejen že Kříž nevytváří negativnost, ale přináší i bezmeznou moudrost a slitování. Kdyby Ježíš řekl, ‚odpouštím jim‘, bylo by to méně silné, protože by to bylo jeho individuální odpuštění. Místo toho volá po odpuštění ze základu bytí, na kterém on, jeho mučitelé i ti, kteří jej zradili, stáli. Nejde o soudní odklad trestu, pouhý akt shovívavosti. Tento postoj pochází z porozumění pro příčiny špatností a pro nedostatek vlastního uvědomění těch, kteří jsou za ně odpovědní. Okamžitě vidíme smysl odpuštění - nám i druhým.

Ježíšova smrt dává vzniknout vlně osvícené lásky, která vždy a všude omývá všechny dimenze reality. Ať to rozpoznáváme nebo ne, jeho utrpení se dotýká nás všech. Odhaluje naše lidská pochybení, aniž by obviňovala. Činí tak tím, že odkrývá naší základní dobrotu a náš potenciál. Proto dnes odpoledne ve starobylé křížové chodbě kláštera Bonnevaux přijdeme ke kříži, pokloníme se mu a políbíme ho.

Laurence Freeman, OSB