Úterý v druhém týdnu postní doby

Matouš 18, 21-35

“Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.“

Jako většina z nás, také já jsem občas pocítil, jak je bolestivé, když člověku není odpuštěno. Možná jsem pošetilý, ale neshledávám až tak těžké odpustit (za předpokladu, že je na to k dispozici dost času) jako mít pocit, že tato nádherná milost, která nemění pouze vztahy, ale i svět, a přibližuje Boží království, je mně odmítnuta.

Když se zdá, že jste v sobě vyřešili pochybení nebo rozbitý vztah, když uplyne dostatek času a lidé se vrátí k běžnému životu a posunou se dál, můžete se cítit připraveni vyjít ze sebe a pokusit se o smíření. Dokud nedojde k odpuštění, skličující pocit, že se něco zablokovalo a nedokončilo, brání tomu, aby začalo hlubší uzdravování. Pro nastolení míru a spravedlnosti nestačí, aby zraněné city polevily. Odpuštění souvisí s bytím jako takovým a je hlubší než cit. Nelze se vracet do minulosti; některé vztahy tam zůstávají, v osobní historii. Ale naše přirozená touha po spravedlnosti není uspokojena zapomenutím nebo podělením se o vinu. Vyžaduje vědomou obnovu a návrat k rovnováze.

Když Ježíš říká ne sedmkrát ale sedmasedmdesátkrát, ukazuje pozornému posluchači, že spravedlnost bez odpuštění neexistuje. Naděje na nastolení spravedlnosti není, pokud nejsme pro odpuštění pravdivě otevřeni. Když slyším lidi se vyznávat, že „nemohou tomu a tomu odpustit to a to“, jsem si často vědom pocitu lítosti a sebe-ospravedlňování. Je zatím pocit „není to moje vina, a já bych odpustil, kdybych mohl.“ Samozřejmě musíme odpustit těm, kteří nemohou odpustit. Ostatně musíme neodpuštění odpustit i sobě. Zároveň si ale nesmíme plést odpuštění se sobě odůvodňovanou záští a stavěním se do role oběti (předně kvůli sobě, ale i kvůli druhé straně). Jak to můžeme rozlišit? Možná podle toho, jak se cítíme, když se straně, která se proti nám provinila, daří dobře.

Odpuštění je vnitřní uzdravení, a ne prominutí. Někdy zjišťujeme, že se tak stalo, když jsme to nepozorovali. Milost odpuštění dostáváme jemně (a potom ji můžeme sdílet aktivně) poté, co jsme prošli sedmasedmdesát otázek, které proniknou do všech temných koutů našeho srdce: Co cítím opravdu? Proč se XY choval tak, jak se choval? Hledám celistvost nebo tíhnu k odvetě? ‚Miluji svého nepřítele‘ ve smyslu, že už dále není mým nepřítelem (i když bych si ho pro společnou dovolenou nevybral)?

Toto porozumění pro smysl odpouštění pochází od toho, který řekl na kříži ‚Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co dělají!‘ Pro něho to byl poslední z klíčů otvírajících jeho dveře do ráje.

Laurence Freeman, OSB