Středa v třetím týdnu postní doby

Matouš 5, 17-19

Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.

Je těžké opustit minulost. I když měla vady, máme tendenci ji přikrášlovat, abychom si nemuseli připustit chyby. Je těžké změnit naše smýšlení (metanoia), a čím více na nás lidi tlačí, tím více více zůstáváme na svém a neměníme se.

Mění se ale okolnosti. Co bylo správné včera, nemusí být to nejlepší dnes. Můžeme sice říct „je mi líto“ a nechat toho, ale pro levou polovinu mozku je to obtížné, protože dala dohromady všechny možné důvody pro podporu dřívějších názorů. Má ráda stálost. (Nebudu to srovnávat s Brexitem.) Ale i když si přesto připustíme, že je potřebný nový přístup, za minulé chyby se neodsoudíme; dělali jsme, co jsme mohli, na základě informace, kterou jsme měli v daný čas k dispozici. Pravá polovina mozku je více doma v toku reality a je pro ni snadnější přijmout změnu. Jedině s její pomocí se můžeme smířit s minulostí a převzít z ní to nejlepší do toho nového.

Dokonce bohové, stejně jako kultury, které podpírali, se mění a umírají. Dnes zažíváme soumrak starých bohů. Jejich životnost je závislá na tom, jak je jejich vyznavači udrží při životě pomocí stížností a obětí. Když v ně vyznavači přestanou věřit, uvadnou na kmeni života. Dokonce i mocní bohové Olympu byli degradováni. Před tím, než zemřeli, byl jejich význam pouze místní, byli nostalgickým pozůstatkem a předmětem pobavení pro novou generaci.

Ale bez bohů žít nemůžeme. (Dokonce i ateisté se s nimi musí zabývat.) Potřebujeme symboly a talismany, abychom vyjádřili naděje a potřeby, které neumíme vyjádřit slovy. Změna panteonu bohů je však časem ztráty a krize – takovou jakou nyní procházíme v křesťanství i v jiných náboženstvích. Noví bohové jsou uctíváni na obrazovkách Hollywoodu a Bollywoodu, v chrámech obchodních center, na burzách a na zpravodajských scénách. Existují bohové dezinformace a rozdělení (a někteří zajímaví bohové noví). Někteří staří bohové se snaží přijít s novou verzí sebe samých, a tak se znovu stát významnými, zatímco jiní uvadnou a zmizí. Obecný souhlas (jistota, kterou poskytovali staří bohové) je narušen a nahrazen konfliktem a polemikou - do té doby, než se zrodí něco nového.

Právě proto jsou poušť a čtyřicet dní na ní nebo našich dvacet minut dvakrát denně tak osvobozující. Na poušti nejsou žádní bohové, ať mrtví nebo živí, žádné chrámy kromě srdcí, žádné oběti kromě naší pozornosti. Samozřejmě jsou přítomni naši vnitřní démoni a je tam několik nezbytných andělů. Jediné, co nám bez bohů zůstává, je Bůh, který je, ale nemá žádné jméno: ‚křesťanství bez náboženství‘, které zahlédl Dietrich Bonhoeffer skrz trosky starého pořádku.
Středa v třetím týdnu Postní doby: Matouš 5, 17-19

Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit.

Je těžké opustit minulost. I když měla vady, máme tendenci ji přikrášlovat, abychom si nemuseli připustit chyby. Je těžké změnit naše smýšlení (metanoia), a čím více na nás lidi tlačí, tím více více zůstáváme na svém a neměníme se.

Mění se ale okolnosti. Co bylo správné včera, nemusí být to nejlepší dnes. Můžeme sice říct „je mi líto“ a nechat toho, ale pro levou polovinu mozku je to obtížné, protože dala dohromady všechny možné důvody pro podporu dřívějších názorů. Má ráda stálost. (Nebudu to srovnávat s Brexitem.) Ale i když si přesto připustíme, že je potřebný nový přístup, za minulé chyby se neodsoudíme; dělali jsme, co jsme mohli, na základě informace, kterou jsme měli v daný čas k dispozici. Pravá polovina mozku je více doma v toku reality a je pro ni snadnější přijmout změnu. Jedině s její pomocí se můžeme smířit s minulostí a převzít z ní to nejlepší do toho nového.

Dokonce bohové, stejně jako kultury, které podpírali, se mění a umírají. Dnes zažíváme soumrak starých bohů. Jejich životnost je závislá na tom, jak je jejich vyznavači udrží při životě pomocí stížností a obětí. Když v ně vyznavači přestanou věřit, uvadnou na kmeni života. Dokonce i mocní bohové Olympu byli degradováni. Před tím, než zemřeli, byl jejich význam pouze místní, byli nostalgickým pozůstatkem a předmětem pobavení pro novou generaci.

Ale bez bohů žít nemůžeme. (Dokonce i ateisté se s nimi musí zabývat.) Potřebujeme symboly a talismany, abychom vyjádřili naděje a potřeby, které neumíme vyjádřit slovy. Změna panteonu bohů je však časem ztráty a krize – takovou jakou nyní procházíme v křesťanství i v jiných náboženstvích. Noví bohové jsou uctíváni na obrazovkách Hollywoodu a Bollywoodu, v chrámech obchodních center, na burzách a na zpravodajských scénách. Existují bohové dezinformace a rozdělení (a někteří zajímaví bohové noví). Někteří staří bohové se snaží přijít s novou verzí sebe samých, a tak se znovu stát významnými, zatímco jiní uvadnou a zmizí. Obecný souhlas (jistota, kterou poskytovali staří bohové) je narušen a nahrazen konfliktem a polemikou - do té doby, než se zrodí něco nového.

Právě proto jsou poušť a čtyřicet dní na ní nebo našich dvacet minut dvakrát denně tak osvobozující. Na poušti nejsou žádní bohové, ať mrtví nebo živí, žádné chrámy kromě srdcí, žádné oběti kromě naší pozornosti. Samozřejmě jsou přítomni naši vnitřní démoni a je tam několik nezbytných andělů. Jediné, co nám bez bohů zůstává, je Bůh, který je, ale nemá žádné jméno: ‚křesťanství bez náboženství‘, které zahlédl Dietrich Bonhoeffer skrz trosky starého pořádku.

Laurence Freeman, OSB