Sobota v pátém týdnu postní doby

Jan 11, 45-56

“Nechápete, že je pro nás lepší, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby celý tento národ zahynul?!“

Jako mladý kluk jsem byl vychováván v bohatství katolické víry. Její silný symbolismus mně otevřel nové dimenze reality. Měl jsem tak vyvinutou představu Boha, jak jsem ji ve svém věku mohl mít. Avšak stále více jsem pohlížel na tento vzdálený, vznešený, stále sledující, údajně milující, a přesto děsivě chladný výtvor naší kolektivní představivosti asi tak, jako když lupič sleduje bezpečnostní kameru v bance.

“Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil.” Svatý Pavel zdůrazňuje, že musíme nábožensky vyrůst a prolomit se do reality Boží dimenze, ne do lidského výtvoru. Výše uvedená slova z dnešního evangelia (od velekněze, který je pronesl s politickou bezohledností, která je vždy přítomna v kuloárech moci) nám poskytují klíč k tomuto zrání našeho porozumění pro velikonoční příběh. Pro ty z nás, kteří se účastní liturgie, nové vyprávění tohoto příběhu se brzy dostane do plných obrátek.

Jako dítěti se mi dostalo jednoduchého, ve skutečnosti velmi zjednodušeného, vysvětlení tohoto příběhu, který rozbíjí mýty. Dluh a vykoupení. Utrpení a smrt Ježíše - oběť nevinného beránka - byla vysvětlována jako splacení dluhu, který mělo lidstvo vůči dobrému a milujícímu Stvořiteli. Když jste se ptali, co to bylo za dluh, vyprávěli vám příběh o Ráji a o osudovém kusu ovoce, které přineslo lidstvu smrt a neštěstí. V této formě se jednalo o opak příběhu svatého Mikuláše. On vám přináší něco zadarmo. Bůh Otec trestá lidi za něco, co neudělali, a nazývá to dědičným hříchem. Stejně jako dluh na kreditní kartě, který nemůžete splatit, vina se pouze zvětšovala a zvětšovala.

Od určitého věku a poznání se toto stává urážkou lidské inteligence. Lidé potom hledají lepší vysvětlení nebo jdou hledat pravdu někam úplně jinam. Veleknězova poznámka je užitečná. Odhaluje obecnou dynamiku každé lidské společnosti a všech kolektivních vztahů. Francouzský myslitel René Girard v tom poznal mechanismus obětního beránka, na základě kterého ohrožená skupina v čase krize svalí vinu za své strasti na nějakou nevinnou oběť, která je obětována, přinese dočasný mír a později je i často zbožštěna. Děláme to pořád s Židy, homosexuály, imigranty, s každým, kdo se liší od většiny.

Ježíšovo pašijové utrpení odráží tuto univerzální dynamiku, ale dělá to výhradně z perspektivy oběti. Maska je stržena - avšak, protože jde o tak užitečný mechanizmus, stále ji používáme a volíme nevědomost o tom, co činíme. Postní doba a meditace mohou tuto naši volbu změnit a pomoci nám si uvědomit to, co děláme a jaký je náš pravý vztah k Otci. Problém se netýká božské přirozenosti, ale lidské psychiky. Jak lze pomoci lidem vyrůst a převzít odpovědnost sami za sebe? Tím, že se k nim chováme jako k dospělým. Velikonoce jsou pro dospělé.

S mentalitou davu se však lidé chovají jako zvířata nebo jako malé děti. Připojujeme se k silným a šlapeme po slabých, když se nám to zdá tím nejbezpečnějším, co můžeme dělat. Příběh, který brzo znovu uslyšíme, odhaluje obrovskou samotu chování, které není davové. Ukazuje, jak osobní zkušenost splývá s mýtem. Odmítání, utrpení, smrt a hrob jsou osamělé zkoušky. Přiznejme si to. Ale není to celý příběh, a ani, na štěstí, konec příběhu.

Laurence Freeman, OSB