Z kázání z druhého století
Děje se něco zvláštního – země je dnes ponořena do hlubokého ticha, do velkého ticha a klidu. Celá země zůstává v tichu.
Smrt je náročným učitelem. Ale dobrým. Nejprve nám připadá jako velký nepřítel – tak jako velcí učitelé vždycky působí. Když se ale od ní poučíme, stává se naším přítelem. V Katha Upanišad je chlapec Nachiketas rozhodnut najít smysl pravdy a ví, že má-li uspět, musí se zabývat otázkou smrti. Poté co opustí svůj domov a rodinu, začíná své hledání na hranicích známého světa. Všechny náboženské tradice vědí, jak je důležité na smrt pamatovat, a připomínají, že pokušení ji ignorovat, jakkoliv je pochopitelné, znamená popírat realitu.
Dnešek, Bílá sobota, je den poté. Už to nemůžeme popírat. Čelíme tomu a zároveň poznáváme smysl ticha. Nic není tišší než smrt. Smrt je tichá, ale také my, když se ponoříme do ticha, umíráme sami sobě. Jediným způsobem, jak se můžeme přiblížit k Bohu, je skrze ticho zahrnující všechny naše schopnosti. Neexistuje žádná pozorovatelna, do které by se ego mohlo uchýlit, aby si řeklo ‚tady je ale ticho‘. Živý nikdy neví, jaké je to být mrtvý. S určitým strachem přitom zpozorujeme, že naše tělo není naším vlastnictvím.
Žít v této nejistotě dělá kontemplaci nepostradatelnou. Jinak si vytváříme falešné jistoty a různá zabezpečení, které zbavují život důstojnosti a radosti. Při meditaci, práci ticha, všechny naše myšlenky o Bohu zastarávají. Bůh umírá - jak dobře ví naše sekulární společnost. Ale Bůh přežívá vlastní smrt. Není to Bůh, kdo umírá, ale naše nejcennější představy o Bohu.
Ať je tato propastná nepřítomnost ve smrti jakkoliv bolestná, učíme se, osvojíme-li si ticho, že smrt a ticho nejsou negací smyslu ani jeho evakuací. Jsou prázdnotou, která je současně totální plností – chudobou ducha, která z nás dělá plné občany Božího království.
Ticho nic nevyslovuje. Nevlastní žádnou zprávu kromě sebe samého. Ticho prorůstá všemi dimenzemi reality. Klid těla nenastává vlivem jeho potlačování nebo pokořování, ale pomocí umírněnosti a lásky. V tělu dochází v jednom okamžiku k miliónu operací. Pokud nejsme nemocní, nejsme si jich vědomi a ani nepotřebujeme být si jich vědomi. Ale je těžší meditovat a dělat práci ticha, když nás bolí zub nebo když máme rýmu. Ani tiché mysli nelze dosáhnout silou, ale pouze opakovaným cvičením naší jemné pozornosti, jejím obrácením na Boží království - ne na pojem nebo představu království, ale na takové království, které je tiché. Ještě přesněji řečeno, na království, které je ticho.
Všechno, včetně jazyku a představivosti, vychází z ticha. Abychom mohli žít a opravdově hledat, potřebujeme se často vracet k práci ticha, dokud se nestane, podobně jako naše biologické funkce, naším přirozeným rytmem, o kterém již nepotřebujeme přemýšlet. Kristus se ponořuje do nejhlubší mysli vesmíru a prochází každým zákoutím lidské přirozenosti a historie. Dotýká se jedinečného bodu původu a jednoduchosti, ve který věda věří, ale který nemůže najít. Bílá sobota je svátek univerzálního klidu v srdci reality. Když se naše mysl otvírá pro toto porozumění, nestává se tichou, ale stává se tichem mimo všechny myšlenky, slova a představy. To je velké osvobození.
Jakožto ticho a v tichu očekáváme tu velikou událost, která manifestuje život lásky, ze kterého všechno, co jest, pochází a k čemu se vrací.
Laurence Freeman, OSB