Úterý Svatého týdne

Poslední večeře spřádá vysokou úroveň vědomí kolem polarit přátelství a zrady. Odmítá vidět jedno bez druhého. Odmítá mezi nimi dělat věčné nepřátelství, jak to děláme my, když jsme zraněni či odmítnuti, a tvrdíme, že už znova nebudeme komunikovat s osobou, která nám způsobila toto utrpení.

V tomto otevřeném a zranitelném stavu mysli Ježíš kráčí přes Kedronské údolí do Getseman, malého sídla, kde byl zvyklý se modlit. Ve světle období pesachu, viděl pohřební památky již postavené. Od té doby muslimové, křesťané a židé přidaly své hroby k tomuto místu starých vzpomínek. Když jsem jednou meditoval v Getsemane s ostatními poutníky, přede mnou byl olivovník, údajně 2500 let starý, kterého viděly oči Ježíše. Také jsem si všimnul malých červených květin, které jsem spatřil už dříve na svazích Galileje, kde bylo Kázání na hoře. Uvažoval jsem, zda si Ježíš, při spatření těchto “lilií na poli” ve svou poslední noc, vzpomněl na domov a na klidnější dny - dny kdy učil, dříve než byl povolán žít a být svým učením, každou buňkou, a každým vláknem jeho bytí.

V této zahradě, v tichu noci, vzal pár blízkých společníků, aby se modlili. Oni usnuli. V jeho samotě byl zaplaven zármutkem a strachem ze smrti, který se objevil z místa, které je v každém z nás. Všechno v něm odmítalo jeho osud; ale v tomto okamžiku paniky se objevilo něco jiného. Byl to pocit hluboké propojenosti a nejzazšího účelu. Díky tomu se pohnul od paniky k míru a přijetí: “ne má, nýbrž tvá vůle se staň.”

“V jeho vůli je náš mír” říká Dante. Ale slovo vůle naznačuje nějakou soutěž vůlí či střet různých eg, a může být zavádějící. “Úhel pohledu” či “způsob nahlížení” tento smysl vyjadřuje lépe. Nevzdáváme se pouze své vůle do vůle Boží - odevzdání obvykle uchovává kapsu odporu. Neexistuje tu žádné násilí, ani na nás, ani působené námi, v tomto spojení, které se děje mezi naším způsobem nahlížení a vizí Boha.

V tomto sjednocení vize iluzí našeho já jako odděleného jednotlivce je nakonec překročeno. Je to nahrazeno sebepoznáním unikátní samoty. Uvnitř středu, zasazený v této samotě, se Ježíš střetává se svým zrádcem skrze polibek, a ozbrojené stráže ho přichází zatknout pod rouškou tmy. Nikdy víc není tak sám, a tak rovnocenně propojen, jak s přáteli, tak s nepřáteli. Je spoután a veden pryč k falešnému procesu, ne jako oběť, ale jako univerzální symbol svobody.

Pozoruhodný detail v příběhu, jak ho napsal Marek, fascinoval čtenáře už od počátku. Mladý následovník, který měl na sobě pouze plátěné plátno, byl rovněž zatčen, ale utekl nahý. Snad to byl sám Marek, jak tvrdí tradice. Vzhledem k tomu, že postava je jak anonymní, tak autobiografická, mnoho čtenářů se s ní ztotožňuje, s tímto velmi zranitelným, a zatím spíše absurdním, žákem mistra.