Středa 1. týdne doby postní

To, čeho se můžeme v době postní “vzdát”, prostě slouží většímu zřeknutí se, ve kterém se každý integrovaný život rozroste do plnosti. Půst nám pomáhá si připomínat, co znamená toto větší “nechat jít”, a jak je každý z nás volán k tomu, aby to konal absolutně - když čas dozraje. Do té doby se prostě učíme den za dnem, jak být tak skuteční (autentičtí), jak jen dokážeme.

V mnoha náboženstvích se všeobecně věřilo v to, že velké zříkání se života může být dosaženo pouze skrze klášter. Pro velkou většinu lidí, rodinné a světské záležitosti táhnou dolů a blokují tak plný dar sebe sama, což je největším lidským úspěchem. Tím, že se obrátili zády nejen ke kariéře a slávě, bohatství, sexu a rodině, ale všem “světským” záležitostem, mniši stoupali k osvícení, k vyšší rovině reality. Ježíšova slova, že “cesta k životu je úzká a jen málo kdo po ní projde” byly špatně vyloženy, takže z nich vyplývalo právě toto.

Samozřejmě, že laici mohou přijít stejně tak blízko, nebo i blíže, k zřeknutí se pout ke “světským záležitostem” v jejich každodenní práci a odpovědnosti k rodině. Důležitá není vnější forma, rodinný kruh či klášter, ale jak odpovědně plníme své úkoly spjaté s konkrétní cestou, kterou sledujeme.

Pochopit to, znamená vidět, jak odříkání probíhá. Když posunete nějaký “světský” aspekt života pryč od sebe (řekněme závislost, nestřídmost), nenechá vás to automaticky nebo okamžitě osamotě. Potlačené věci mají tendenci se vracet. Když něco vyloučíte silou, často se to nějakým způsobem vrátí zpět, i třeba jen jako nutkavá touha nebo fantazie. Na ostrově Bere je zatoulaná kočka, kterou sice krmím zbytky z kuchyně, ale vyhazuji z domu, jen abych zjistil, že má ty nervy se znovu vrátit otevřenými dveřmi nebo oknem v jiném pokoji. Půst a mantra nás učí tento rytmus mezi odříkáním a návratem. To, co vypadá, že odchází, se často vrací.

Vzdání se, když přijde, je darem, prostým dějem, přirozeným výskytem. Abychom se něčeho vzdali, musíme se rovněž vzdát myšlenky na vzdání se. Nelze se vzdát silou vůle, pokud základní vzdání se je vzdáním se vůle. Můžeme uvolnit úchop, ale zřeknutí, to se děje samo o sobě.

Takže přicházíme k závěru, že jediné vzdání se, které stojí za to, je takové, které nás vede do plné svobody a spontánnosti. Zde se očekává zřeknutí se všech druhů síly, a dovolení být naplněn silou ducha.