Sobota 2. týdne doby postní

Existuje falešný mír, který přichází z pocitu, že máme vše pod kontrolou, a že můžeme vysvětlit vše, co se děje. Ježíš to nazýval mírem, “který vám dává svět” a odlišoval ho od svého vlastního míru, který nám dává jako dar. Jako všechny dary od vpravdě autentického zdroje je bezpodmínečný, tedy bez ohledu na to, zda příjemce (my) si ho zaslouží nebo ne.

Mír, který nám dává svět se rozpadá, a snadno se rozplyne, zanechávajíc nás zmatené, vystrašené a rozlobené. To, na co jsme spoléhali, je nenávratně pryč, a toto zmizení podkopává naši důvěru v dobročinnost vesmíru. Už si nemůžeme být jisti, zda s námi bude zacházeno férově. I malé neštěstí může způsobit tento rozklad míru. Může to být ztrátou vyjevené lásky, ve kterou jsme si opatrně dovolili věřit, že bude trvat navždy. Může to být nečekanou lékařskou diagnózou či dopisem, který nám říká, že jsme propuštěni. V určitý okamžik je takový mír (který nám dával polštář, na kterém jsme s úsměvem jezdili po malých hrbolcích života) ten tam. Tvrdě dosedneme na zem, která se náhle stala tvrdou a nehostinnou.

Nejhorší na tom je, že to nedává žádný smysl. Zbožné fráze nám mohou dát dočasnou úlevu: Boží cesty jsou nevyzpytatelné. Musíme brát to drsné i to "hladké". Ježíš si tím také prošel. Není to tak, že by tyto fráze byly nepravdivé, ale zůstávají fádní, nezakořeněné a chladné, dokud nezakusíme jejich smysl. Až když je zažijeme, můžeme je (velmi střídmě) použít.

Tady není co vysvětlovat. Přinejmenším nic, co by bralo v potaz plnou škálu lidských osudů zahrnující jak komediální tak i tragický aspekt života. Vysvětlení hledá harmonii a prezentuje uspořádaný pohled na věc. Podobně jako v hudbě, uvolníme se do harmonie a dovolíme jí, aby nás konejšila. Bach má mnoho úseků ve svých slavných harmoniích, kde jakoby překotí vozík s jablky, a na chvilku nechá tyto jablka náhodně se kutálet kolem mysli posluchače. To je okamžik, kdy záměrně zavádí disharmonii. Zní to tak, jako by se věci rozpadaly, ale i tak, jako by získávaly krásnou podobu. Proč to dělá: je skutečně tajným cynikem smějícím se naší vděčnosti za to, že věříme v definitivní harmonii? Nebo nám odhaluje temné tajemství, že vše skončí v chaosu?

Tato vysvětlení, proč Bach občas popírá harmonii, neplyne s hlubokou vírou, která proniká jeho hudbu. Jeho použití disonance může být prohlášením, že nevysvětlitelné musí být přijato stejně tak, jako to předvídatelné a jako všechna naše řádná vysvětlení, u kterých bychom rádi, aby nás chránily. Ale žádné z nich není úplné ani skutečné, pokud nemohou koexistovat s tím, co je často nesmyslné a co odolává tomu, aby tomu byl dán nějaký důvod. Matka, která přišla o dvě děti při autonehodě by neměla slyšet od mladého kněze, horlivého po hladkém odstraněné této fatální disonance “Nemějte strach, jsou na lepším místě.” Neexistuje důvěryhodné vysvětlení, které by respektovalo nevysvětlitelnost věcí.

Naše postní disciplíny jsou jakousi ovládanou disonancí, která nás toto učí v malém. Tak je to i v přílivu a odlivu našich pocitů v každodenní meditaci po celé roky.