Sobota 1. týdne doby postní

Exodus je velkou písemnou metaforou doby postní: čtyřicet let putování hebrejského kmene pustinou, než dosáhne Zaslíbené země, ozařuje čtyřicet dní, které strávíme přípravou na tajemství Velikonoční Paschy. Osmdesátiletý Mojžíš byl pověřen úkolem přesvědčit faraóna, aby "nechal můj lid odejít". Osobně byl pozoruhodně nesebevědomý, na to že byl vůdcem národního osvobození, a dle svých úvah špatným řečníkem, ale důvěřoval a udělal vše, co mu řekl Pán. Jeho přehlídka kouzelných schopností (proměna tyče v hada) nezapůsobila na Egypťany, kteří mohli udělat totéž. Lekce v náboženské konkurenceschopnosti. Deset ran, které Pán pustil na Egypt se lišilo; od změny Nilu v krev, k epidemii, mouchy a konečně k nejhoršímu - smrt každého prvorozeného dítěte. Nakonec se faraón podvolil a nechal je jít. Pak ale svého rozhodnutí litoval, a zkoušel je přivést zpět, v důsledku čehož utrpěla jeho armáda velké ztráty v Rudém moři. Tak vznikl zakladatelský mýtus Izraele - kombinace pronásledování a reakce sousedů.

Není to příliš vzdělávací ani příliš historické. Těžko se hledají důkazy této události v současných zdrojích historie. Většina moderních lidí nezvyklých na mýtický či alegorický způsob čtení “historie” shledávají toto vylíčení Boha jako znepokojující či absurdní. Není snadné se bránit, leda tak, že jde o vyvíjející se objevování nátury Boha, kterého se týká každá část Bible. V židovské víře toto vrcholí u proroků (střetli se s Bohem pokoje a spravedlnosti, který říká “chci milosrdenství, ne oběť”). Pro křesťany je vyvrcholení v Ježíši, v proroku, který ve všech směrech spojuje Boha a lidstvo.

Dokud se cítíme nespojeni s Bohem, budeme oběťmi své vlastní představivosti. Špatné události budou interpretovány jako trest za zločiny - vědomě či nevědomě spáchané. Dobré události budou považovány za odměny a znamení, že jsme více zvýhodněni než ostatní. Každá z těchto odpovědí je katastrofální pro náš vztah s Bohem (“vztah” by měl být viděn rovněž jako metafora) a pro náš vztah s ostatními - zvláště s těmi, kteří mají odlišnou víru.

Potřebujeme tedy číst Exodus s kontemplativní myslí, cítit naši cestu pod povrchem, k hlubší, “podkožní” úrovni významu, a k její interakci s naší vlastní zkušeností. Pak se pohromy mohou méně jevit jako kruté tresty rozhořčeného Boha, a více jako ilustrace životních utrpení, které jsou součástí našeho probuzení a osvobození. Možná, že tajemství příběhu (které se dosud uskutečňuje v politice na středním východě) je o tom, že obě strany tohoto příběhu o lidském nepřátelství jsou ve skutečnosti, ve vztahu k Bohu, na té samé straně, a také, že se obě mají co učit.