Pondělí 1. týdne doby postní

Pondělí prvního týdne doby postní

Je těžké psát o spiritualitě doby postní s křikem Ráchel, zaplňující veřejný prostor, který zaujímáme.

„V Rámě je slyšet hlasité bědování, přehořký pláč. Ráchel oplakává své syny, odmítá útěchu, protože její synové už nejsou.“ (Jer 31:15)

Rodiny v Parklandu na Floridě, sklíčený národ, kterému náleží, a členové lidské rodiny, ať už kdekoliv, kteří vědí o tragédii, jsou bolestně zasaženi střelbou na střední škole. Obraz patetického, zlomeného pachatele, který konečně dostal pozornost, po níž toužil, i když ne takové, jakou hledal, vyvolává pocit bezmocné bezmocnosti, který budeme brzy kontemplovat ve Svatém týdnu. Devatenáctiletý Nikolas Cruz není postavou Krista, ale mohl by být podivným křesťanem, který by v sobě nemohl spatřit Krista. V tomto incidentu, na počátku doby postní, k nám přišel kříž brzy, vytrhujíc naši pozornost od nás samých alespoň na chvilku. To nás konfrontuje s tajemstvím tlusté temnoty, kterou musí projít, a kterou se musí probojovat každá cesta za světlem.

Tváří v tvář bezmocnými lidem nevíme, co máme říkat nebo dělat. Chtěli bychom konzolovat, vysvětlovat, ale jsme odzbrojeni od takových prostředků. Nejtěžší ze všeho (a přesto nejcennější) je nic nedělat. Ale my se obvykle snažíme uniknout bezmocnosti skrze plané fráze a odříkávání modlitby. Nepohodlně brzy, s tónem našeho vlastního hlasu, prosíme o zapomenutí, a pokračujeme dál.

Hořký smutek se snaží uniknout z vězení jeho vlastní úzkosti a osamělosti. Stále častěji, v naší blahobytné kultuře falešné svobody a omezených příležitostí, trpí tito nejintenzivněji, a je jim nabízeno nejméně péče. Bez dostatečné pozornosti, a bez balzámu pro poškozenou duši, se může jen těžko zabránit osamělosti, která mutuje do šílenství. Naše lidské možnosti, tváří v tvář osamělosti, jsou omezené. Můžeme se s touto bolestí poprat tak, že ji obrátíme dovnitř a zničíme vlastní psyché. Můžeme se tomu pokusit uniknout tak, že ji uvalíme na ostatní. Nebo s láskou k druhému, který se nám odmítá vzdát, můžeme s obtížemi proměnit rozčilený smutek naší duše v mír a soucit.

Modlitby politiků v čase kolektivní tragédie mohou poskytnout nějakou dočasnou, formální úlevu: i ty nejvíce dysfunkční a mělké osoby mohou zastat druh rodičovské role, pro lidi v krizi. Přesto modlitba bez akce, týkající se příčin utrpení, je falešnou modlitbou, zakrýváním a záměrným rozptylováním. Je to zvrácené, protože ve skutečnosti se na tom podílí, patří temnotě a narušujícímu podvodu, který působí bolest.

Náš půst by měl pokračovat v solidaritě s křičící Ráchel z Parklandu, a se všemi těmi ostatními Ráchel. Nebude to prázdné, pokud budeme čestně vylučovat falešné hlasy a sebeklam ze svého vnitřního pokojíku.