Čtvrtek 5. týdne doby postní

Toužíme po dramatu, po čemkoliv, co oživí monotónnost prázdnoty. Ale tato touha je v rozporu jak s potřebou bezpečí tak i s výhodou rutiny, která obvykle vyhrává. Jsme přitahováni riskem, ale děláme vše pro to, abychom to zvládli. Chceme růst a postupovat, ale smlouváme o ceně. Útesy na břehu útesu jsou dramatické místa, která zostřují naše smysly a dávají nám vzrušení: vždy však existují přesvědčivé důvody, proč se neskákat.

Jak uchopit tento rozpor a dostat se k paradoxu? Zábava nabízí rychlé řešení, ale nepříliš uspokojivé. Hollywood a Bollywood nás krmí švédským stolem z kriminálních dramat, válečných filmů, vášnivých romancí a zhoršujících se seriálů. V dobře zaběhaných bufetech se talíře neustále doplňuje, a naše chuť je znovu roznícena čerstvým jídlem. Podobně je naše spotřeba zprostředkovaných vzrušení skrze senzační zprávy, pohromy, meteorologická varování, televizi a filmy, krmena bez přestání, takže ani nevíme, že jsme závislí. (“Nemám čas meditovat, ale byl to náročný den a mám pár nových epizod …”).

Život je dramatický, protože jsme jedineční, takže žádné modelování budoucnosti nás nemůže připravit na to, co se stane. Předpověď funguje dobře pro počasí, méně dobře pro ekonomiku, a skoro vůbec, když jde o dobu, kdy se zamilujeme, nebo kdy tato láska zemře. Nemůžeme předpovědět, kdy se probudí kontemplativní rozměr naší duše, a nakonec naruší celý vzorec našich priorit a zvyků.

Toto je skutečný zlom lidské cesty, ale zpravidla je to pomalejší dramatická proměna než jsme očekávali ve stylu akčního filmu či dokonce poutavého románu.

Jednou jsem se díval na dítě, které sehrávalo napínavé drama jeho vlastní představivosti ve svém vlastním světě. Naprosto si nevšímalo lidí kolem sebe. Zajímalo mne, jaký program či komiks běžel v jeho bohatém a rozvířeném vnitřním světě. Takové fantazie jsou částí našeho rozvoje. Ve středověku by si sebe mohl představovat jako rytíře na turnaji nebo jako hrdina, drakobijec. Když uvidíte mladého dospělého, kráčícího po Islington High Street oblečeného do dlouhého kabátu jako postava z Matrixu, a který tak i chodí, tak žasneme nad tím, kdy fantazie živí představivost, a kdy naopak kanibalizuje kreativní sílu mysli.

Aniž bychom to věděli, dramatizujeme se a obsazujeme samozvané role vítězů, hrdinů, obětí, nepoznaných géniů či zanedbaných mudrců. Znovu bereme ty samé role a tudíž přestáváme být překvapeni z úžasu našeho vlastního bytí, a naší svobody ducha.

Meditace rozbíjí skořápky fantazie, které nás uvězňují. Cítíme se pak v nebezpečí; a to jsme. Riskujeme pád z útesu reality, průchod skrze portál. Velmi nedramatická povaha meditace je to, co nás otevírá skutečnému údivu a úžasu nad tím, jak se věci mají.