Ve středověku se od katolíků očekávalo, že se během doby postní zdrží masa, mléčných výrobků a sexu. Židovská tradice má sexuální morálku s velmi odlišnou představou o sexuální askezi. Má oslavnější postoj k sexualitě, což se odráží v tom, že šabat vidí jako den, kdy se sex u manželských párů očekává. Postoj k sexu je tedy kulturně podmíněn.
Přesto je sex choulostivým tématem a obtížně řízeným, protože je úzce spjat s naší potřebou lásky, a s naším smyslem pro krásu. Myšlenkou Bede Griffitha bylo, že je stejně nebezpečné dát sexuální energii neomezené vyjádření, jako ji potlačovat. Jediným řešením, jak řekl, je vidět ji jako posvátnou energii, jak je to v mnohých duchovních tradicích, která je schopná nás proměnit, pokud s ní dobře zacházíme. Ale jak?
Jakýkoli druh lásky, podle Tomáše Akvinského, je “podoben účasti” na lásce božské. Zde je teologie nádherná a integrální. Eros je božský, patřící do života Boha, protože je aspektem a projevem veškeré lásky. Obtížnou věcí je tomu uvěřit, a pak žít tuto víru v kontextu našich životů, s nesrovnalostmi našeho vlastního charakteru.
Mnoho z nejvíce milujících a velkorysých lidí na světě, nemá svou sexuální energii harmonizovanou tímto ideálním způsobem. Bojují se strachem a vinou, nadměrou či nutkavostí. Ale jsou-li upřímní sami k sobě, tento boj je může pokořit, a vytvořit tak prostor pro milost a moudrost, aby proudili dovnitř a nakonec i skrze ně.
Sexualita je citlivou a nevýslovně intimní energií. Neúnavně nás vede k sjednocení s ostatními, ale často nás rovněž bolestně odděluje: zdroj blaženosti, ale často i úzkosti. Je tedy divné, že my dokážeme být tak krutí, z vysoka se dívat na sexuální chyby či nedůstojnosti druhých. Toto “my” zahrnuje mnoho křesťanů a většinu médií. Důvodem je snad to, že když je sexuální vina vystavena u jedné osoby, existuje tu hrozba, že stane něco podobného každému. “My” se bráníme a chráníme před útoky těch, kteří již selhali a byli vyhoštěni.
Tento posuzovačný postoj by mohl být dobrou věcí k pozorování a k pozastavení se (při naší denní reflexi) nad tím, co jsme udělali a neudělali dobrého. Pak ale musíme jednat, abychom to zredukovali. Dáváme lidem výhodu ve formě pochybností? Zapojujeme se automaticky do posměvačného davu, když se obrací na svého nejnovějšího obětního beránka? Promítáme naši vlastní hanbu na zatracení druhých? Dokážeme vidět, kolik našeho posuzování druhých přichází ne z našeho vlastního uváženého rozhodnutí, ale z našeho vstřebávání médií, ze zpráv?
Jít mimo dav je duchovní nutností pro integraci sebe sama i pro soucit. Ale k tomu musíme čelit ještě nebezpečnějšímu tajemství v lidském srdci, jímž je osamělost.