Bílá sobota
Den přechodového stádia. Volba mezi trpělivostí a nepokojem. Čekání v radostné naději nebo hněv nad ztrátou kontroly.
Nedávno jsem potkal někoho, s kým jsem měl společného přítele, který byl “v přechodovém stádiu”, to znamená někde mezi těmito obdobími v životě. Člověk, se který jsem mluvil, vypadal šokovaně a naprosto překvapeně. “Nikdy by mě nenapadlo…” začal říkat. Jelikož bychom mohli říct “v přechodovém stádiu” nás samých nebo někoho, kdo je v něm téměř každý den nebo v nějakou část života, byl jsem překvapen reakcí. Pak se nedorozumění vysvětlilo. Mysleli, že tím “přechodovým stádiem” mám na mysli změnu pohlaví.
To by byl opravdu významný přechod, plný strachu, naděje a očekávání toho, kdo se cítí nucen to podstoupit. Ale ve skutečnosti tento přechod Bílé soboty, není pro křesťana nic menšího. Když se zamyslíme nad tím, co se děje hluboko v zemi, z dohledu, daleko z dosahu dualistické mysli, vidíme, že probíhá nevratná evoluční změna. Po překročení údolí smrti se Ježíš ponoří hluboko do všech vrstev hmoty a vědomí, z nichž člověk vznikl, skrze všechny pohnutky planetárního a kosmického vědomí.
Ikony to ilustrují jako “sestup do pekel”, což je další oblast, která zůstává nedotknutelná a nepoznatelná pro běžnou funkci lidské mysli. Je to cosi cizího vzhledem k tomu, co považujeme za civilizaci. Dosažením této hluboké mysli stvoření, Ježíš (a snad i všichni kdo zemřou) se dotýká zdroje, který je rovněž viděn jako bod návratu. V každém cyklu existuje bod návratu, kde jin přechází k jangu a v čase jangu ustupuje jinu. Na každé cestě existuje bod, kde se nepostřehnutelně přesouváme z jednoho, který opouštíme, k druhému, kam přicházíme.
Hamlet pokukuje po této cestě přes horizont událostí“ z kterého se už žádný cestovatel nevrátí”. Co když se jeden cestovatel vrátí? Co když tato jednota, která nám umožňuje mluvit o lidstvu jako celku, ne jako o davu jednotlivců, byla dotknuta a spojena v jedno tím, kdo koná tuto cestu ne pro sebe, ale s námi, a se soucitem k nám? Co by nám to mohlo říct o našem životě na každodenním povrchu, o jednotě lidské rodiny a o významu smrti a naší poslední konečnosti?
Stálo by za to trpělivě čekat, abychom to viděli. Potřebujeme být trpěliví v čekání na tento okamžik vědomí, nazývaného vizí víry, kde vidíme, že se odehrál návrat, protože se právě děje. Povstat z této hloubky by bylo více než přechod do jiného bodu spektra. Byla by to kompletní proměna, přemostění protikladů, dobytí strachu. Ve skutečnost nic menšího než nové stvoření. Zatímco stále procházíme životními cykly, už budeme sdílet v očích tohoto jednoho, který se vrátil, vidět skrze jeho oči. Budeme se cítit jako kdyby (spolu s veškerým lidstvem před námi) bychom tam byli, nakonec probuzeni.