2. nedělě postní

Dnešní čtení nám ukazují mnoho věcí. Nejprve, jak je pro křesťany obtížné komunikovat skrze Písmo. Jeho příběhy a metafory často útočí na moderní mysl jako urážlivé nebo přinejmenším “primitivní”. Bede Griffiths měl zato, že pro křesťanské chvály je vhodných jen pár žalmů. Přečíst “Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.” způsobuje, že se někdo propadá hanbou, a je potřeba dobrého právníka, aby vysvětlil, jaký by to mohlo mít vzdělávací smysl.

Ne obranu je nutno dodat, že takové násilí odráží (snad) potlačovanou krutost a sadismus, plížící se v naší vlastní psychice. Jsou tu divoké bestie číhající na čerstvé a zelené pastvině našeho vnitřního dobrodružství. Možná bude nutné vyloučit takové pasáže z komunálních chval. Možná potřebujeme spatřit, jakým způsobem je Slovo přítomné v rozličných cestách v písmech jiných náboženství, a že bychom je mohli do určitého stupně začlenit do křesťanské chvály, abychom lépe pochopili naši vlastní.

Buďte připraveni: dnešní čtení je o obětování vašeho dítěte. Abraham pozdvihl ruku, aby zabořil obětní nůž do svého syna Izáka, když mu anděl Páně (který je Pánem) zadržel ruku. Náhrada oběti je nalezena v beranovi. Abrahamovi je tleskáno proto, že na nic neukazoval, aby dokázal svou oddanost Bohu. Můžeme to číst jako dramatický příklad zákazu lidských obětí, které bylo běžné mezi sousedními kmeny. Určitě nám také ukazuje, jak byli rozdílní Izraelité, a jak tento rozdíl podnítil vyvíjející se kulturní popis jejich zkušenosti Boha.

Sv. Pavel porušil tuto tradici, když zjistil, že Kristus odmítl prodlévat sám v sobě. Ale ve druhém čtení vidíme, že nadále používá starý jazyk: staré pojmy získávají nový význam, ale nelze vymyslet nový jazyk, ani po tak radikální konverzi. Pro Pavla Bůh “neušetřil svého vlastního Syna”, abychom z toho měli užitek. To vyjadřuje absolutní Boží vyprázdnění; ale snadno to vede k obrazu k Boha, který používá násilí, aby věci znovu učinil dobré.

Evangelijní příběh Proměnění Ježíše se nad toto všechno povznáší. Je to ikonický okamžik křesťanské víry pro Pravoslavnou církev, stejně jako kříž pro Západní církev. Zde zahlédneme oslepující, nevyzpytatelnou hloubku pravé totožnosti Ježíše, a jeho synovského vztahu ke Zdroji. Ale rovněž stojí (jako most) mezi Mojžšíšem a Eliášem - mezi zákonem a proroky. Zákon schvaloval násilí, proroci ho odmítali. Jsou to však zdvojené výrazy jedinečného způsobu, jak se přiblížit božskému.

Potřebujeme přemýšlet a diskutovat o těchto otázkách biblického násilí - stejně jako potřebujeme řešit násilí páchané na ženách a dětech v našich “pokročilých” společnostech, a nemyslím teď jen Sýrii či Parkland. Jenže mluvení a přemýšlení nikdy neskončí, a může vést k násilí. Musíme se ponořit do pravdy, do zkušenosti čirého světla, které spálí všechny stíny. Pak se budeme nacházet v absolutní intimitě, která nás nejen mění, ale i proměňuje.