Zelený čtvrtek

Bede Griffiths byl velkým zastáncem Druhého vatikánského koncilu. Avšak byla tam jedna věta, v jednom z dokumentů, se kterou nesouhlasil, a která říkala, že “zdrojem a vrcholem” života církve je eucharistie. On miloval eucharistii a sloužil ji nádherně každý den v jeho benediktinském ašramu v Indii. Ale cítil, že lepší teologií by bylo říci, že zdrojem a vrcholem církve je Duch svatý.

Odlišné důsledky každé verze jsou obrovské. Pokud by to byla eucharistie, která je svátostí, jejíž formu slavení mají v rukách církevní autority, pak by zdroj a vrchol církve byl závislý na církevním právu a jejích zákonodárcích. Pokud by to ale byl Duch svatý, no, pak by se uvolnilo nebezpečně velké množství svobody. Kde je Duch, tam je svoboda.

Dnes na Zelený čtvrtek si připomínáme (zpřítomňujeme to skrze zhuštěný úkon vzpomínání) okamžik, když Ježíš vzal chléb a víno a nazval je svým tělem a krví. Ležel u stolu, když jedl Pesachové jídlo se svými společníky; nestál za oltářem. Starý rituál tohoto živého předávání moudrosti byl rovněž jídlem pro přátele a rodinu. Jídlo bylo zahájené překvapivým, a pro někoho šokujícím činem, kdy Ježíš trval na umývání nohou svých učedníků, které nazval svými přáteli, ne služebníky či učedníky. Tato zpětná hierarchie zrcadlí obrat, který se děje v tom, co se stalo hostinou agapé prvních křesťanských kostelů a nakonec i více formální svátostí eucharistie. Protokol obětování byl obrácen na ruby; nebyl, jak bylo zvykem, s oběťmi, které kněz nabízel Bohu v zastoupení lidu. Obětí byl sám člověk nabízející oběť a tou bylo sebe-nabízení lidem kolem stolu, kterým nebylo odmítáno ani víno ani chléb. Ani Jidáš nebyl vyloučen, nebo snad ano?

Pokud nepřistupujeme k eucharistii vědomi si tohoto radikálního obrácení rolí a nečekaného obratu archetypální myšlenky oběti, můžeme to lehce proměnit v náboženský rituál, utvrzující totožnost skupiny, s předvídatelnými rolemi předváděnými před pasivním publikem. Bohužel se to často stává. To ale míjí svoji mystickou povahu. Jeden způsob jak zachránit výživnou duchovní hodnotu a proměňující moc mše od této všednosti, znamená otevřít se jejímu kontemplativnímu rozměru – přidat mlčení; sdílet čtení obousměrně, nejen směrem dolů z kazatelny; a meditovat po největším mystickém okamžiku, po přijetí chleba a vína.

Některé křesťanské církve bagatelizují důležitost eucharistie, jiné ji zase až přehnaně využívají za cenu jiných aspektů křesťanské modlitby. Má vlastní zkušenost je taková, že po letech přicházím k lásce a rostu v úžasu nad vždy svěžím tajemstvím eucharistie. Čím více ji sdílím kontemplativním způsobem, dávám ji potřebný čas, svatý klid, naslouchám čtení a lámání Slova stejně jako se láme chleba, a jak v mém srdci spojuji skutečnou přítomnost v chlebu a vínu s tou samou přítomností každého účastníka, tím více se mě dotýká a uspokojuje můj duchovní hlad a žízeň. To činí meditaci viditelnou.