Úterý po 5. neděli postní

V dnešním prvním čtení vidíme Izraelity, jak opět shledávají cestu skrze pustinu jako nadmíru únavnou. Touží po rozmanitosti a po nové stimulaci, stejně jako se dříve toužili vrátit ke známému jídlu i za cenu toho, že budou v otroctví. Pokud znáte své závislosti, snadno rozpoznáte opakující se tendenci vůle.

Jako odškodné za jejich neschopnost zůstat unavenými, a tak překročit své chtění, dostali ohnivé hady, aby je kousli. Je to mocný symbol toho, jaké to je, být ovládaný svými touhami. A opět je to něco, co můžeme rozpoznat na hrubé i na jemné úrovni. Běda tomu, kdo si myslí, že byli nad sebou naprostými mistry.

Druhé čtení pokračuje ve výkladu bolestného volání Ježíše, v pustině jeho vztahů, s těmi, kdo protestovali a nemohli ho rozpoznat. Tito lidé ztělesňují krátkozrakost a zlovolnost odporu vůči poušti. Ukazuje konflikt mezi jejich ignorancí a jeho selháním komunikovat s nimi, po čemž on toužil, po komunikaci s věčnou touhou osvícené části nás samých, s kterou se chtěl plně sdílet. „Řekl jsem vám všechno, co jsem se naučil od svého Otce.“ říká svým učedníkům večer před svou smrtí.

Když se ho jeho kritici ptají „kdo jsi?“, zastavují tak proud, aby pojmenovali zkušenost. Aby mohli přijmout to, co se on snaží sdílet, museli by nechat odejít iluzi kontroly, utváření skutečnosti, což je naší největší závislostí. Je to jeden stupeň chudoby, příliš daleko od nich, stejně jako pro nás, ve většině času našeho života a v mnoha času meditace. Nemohl zodpovědět jejich otázku v jejich termínech, aby zůstal pravdomluvný. Musel by do toho vložit lež, aby je uspokojil a nasytil jejich sebe-ospravedlnění. Takže on zůstává v proudu a reaguje odvoláním se na toho, „který mě poslal“, který je pravdivý a který ho naučil vše co chce „oznámit světu“.

V tomto selhání komunikace a začátku ozbrojených střetů, které povedou k jeho smrti, odhaluje nesmírnou láskyplnost. Ať už jeho Otec má dlouhou bílou bradku a sedí na trůně či ne, on je oceánem pravdivé láskyplnosti. Je doprovázen lehce zranitelnou mírností sebepoznání, která se stane, když jsme absorbováni pravdou, v kráse či v lásce. V Bohu.

Nesnaží se jednu nálepku nahradit jinou ve válce ideí. Nesnaží se vyhrát, ovládat či ustanovit teologické mistrovství. Konfrontován s tím nejhorším v náboženství (kdy nenávistně popírají Boha v Božím jménu), on opouští náboženství, a vše co můžeme vidět je spalující luminozita jeho ducha, jeho vztahu k jeho zdroji.