Úterý po 4. neděli postní

Mark Rothko se ve svém posledním období života stal velkým zobrazovačem čirých barev. Mnoho z jeho velkých pláten formuje Rothkovu kapli v Houstonu (poblíž místa, kde kde stále držíme dubnový seminář Johna Maina). Ony nejsou v kapli. Ony jsou kaplí a není tam žádné jiné dílo či značka, v kruhovém prostoru kromě těchto čtrnácti temně zbarvených pláten. Zkušenost přítomnosti je obrovská, osobní a téměř skličující, přinejmenším do chvíle, kdy se tomu podvolíte.

V odpovědi na otázku, co tyto malby znamenají, Rothko jednou řekl „mé obrazy nejsou zobrazením zkušenosti. Ony jsou zkušeností.“ Když jsem je viděl, myslím, že musíme naslouchat těmto slovům jako prostému popisu a ne jako vyjádření sebe-důležitosti jakéhokoli druhu. Připomínají mi jednu z charakteristických promluv Johna Maina týkající se jednoduchosti a meditace. Nechce, aby lidé vykreslovali svoji „zkušenost“, nebo aby ji diskutovali, ale aby do ni vstoupili. On by řekl „nezkoušejte zakusit zkušenost“. Toto je velmi důležitý bod, kterému bychom měli naslouchat a zkoušet pochopit, vzhledem k našemu modernímu, velmi rozpačitému a sebe-hodnotícímu přístupu. (Jak často čteme politický příběh a zjistíme, že to není o problémech, ale osobnostech či názorových průzkumech?) Pokud nejsme upozorněni na tento zvyk mysli, pohybujeme se po meditační dálnici se zataženou ruční brzdou, s údivem, proč nám na přístrojové desce bliká červená ikonka. a proč je tu cítit takový pach. Ta samá pravda je nalezena v Ježíšově poznámce na začátku doby postní, aby naše levá ruka nevěděla, co dělá pravá, když děláme dobrý skutek. (Neobětujte proud života ve prospěch pevnosti pozorování).

Myšlenkové hnutí a pocity v 19. století, které nazýváme „Romantismus“ měli jen málo co do činění s Hollywoodskými romantickými komediemi. Byl to protest a reakce proti rostoucí levomozkové zaujatosti moderního života, kdy se všechny zkušenosti podrobovali mikroskopickému zkoumání a rozboru a díky tomu ztráceli gestalt, celistvost, nebo jak můžeme říct, duchovní rozměr. Mnoho romantiků kvůli tomu trpělo klinickými depresemi. Našli svoji cestu skrze otevření se nové cestě vnímání světa v jeho kráse a svěží bezprostřednosti. Thomas Carlyle to vyjádřil takto: „Zeptejte se sami sebe, zda jste šťastní a hned přestanete být. Jedinou šancí je nepracovat se štěstím, ale s jeho vnějším koncem k němu, jakým je smysl života. Nechte svou rozpačitost, vaše podrobné zkoumání, vaše sebe-vyslýchání, aby se na tomto vyčerpalo.“

Když toto uvidíte, je to ta nejprostší a nejzřejmější věc na světě. Jino-střednost je cestou – tedy nehledat v sobě vlastní štěstí jakožto cíl. Odříkávání mantry jako vyjádření této bdělosti tu ruční brzdu odbrzdí.

Je to smysl všeho co praktikujeme a pozorujeme během doby postní, jakkoli úspěšně či uboze to můžeme zvážit.