Pokrok je zajímavou iluzí. Doba postní nás zve právě k tomu, abychom jej mohli přehodnotit. Doufejme, že nás už život naučil, že dosažení dlouho požadovaného cíle je velmi lákavé. Tíhneme k předpokladu, že jakmile se věci změní na povrchu, tak že ta samá změna proběhne i uvnitř. Pak jsme překvapeni či zklamáni, když objevíme, že to nebyl tento případ. Staré vzorce se často vrátí, i s pomstou.
Po dlouhém období pronásledování křesťanské církve ve čtvrtém století, lidem muselo připadat, že Bůh je nechal vyhrát v loterii, když císař římský oznámil, že konvertoval. Konstantin viděl křesťanského Boha, jako mocného spojence v jeho domácí a vojenské politice. Neměl žádný duchovní zájem v jeho nové víře. Ale těmto malým, roztříštěným, odděleným kongregacím císařství se zdálo, že se velký exorcismus kříže nakonec rozšíří do nejvyšších říší moci. Jak se církve stávali početnějšími, jejich víra se rozředila. Zanedlouho (to je kdykoli možné) křesťanští lídři využívali svou výhodu tak, aby zničili chrámy a sekali hlavy a nohy sochám starých bohů, s veškerou netolerancí, jako například dnešní Taliban, či jako puritánští reformátoři ze šestnáctého století. Nemučili pohany, protože jejich počet byl stále velký, a navíc byli všude, ale křesťanští lídři zesměšňovali jejich přesvědčení, a jejich rituály postavili mimo zákon. Nejsme moc příjemní, když jsme si jistí pravdou a ještě méně, když máme pocit, že jsme vyhráli.
Avšak tento příliv arogance a neúcty rovněž vyvolalo odlišný druh křesťanství, který lze doložit klášterním hnutím na poušti. Sem přišli křesťané, aby žili tajemství Krista tím nejhlubším a nejpokornějším způsobem. Dokonce i na jejich smrtelné posteli, staří učitelé pouště připomínali svým učedníkům, že záleží na vnitřních zápasech s vlastními démony, a zvláště s démonem pýchy a sebeklamu. A tyto boje pokračují u nás všech až do konce. I Ježíš zápasil s démonem strachu při jeho poslední noci.
Postní doba nás v tomto směru pokořuje. Nejefektivnější to je, když nás pokořuje něco malého a nedůležitého. Působí to pouze náhlou touhu po tom, čeho se vzdáváme, či zesílení vztahu k tomu, co jsme nechali jít včera, či náš boj se sezením během večerní meditace, pro ty z nás, kteří dosedli s nárazem. Stejně jako se rozpadají sebou utkané iluze, kterými se oblékáme, tak jsme zahanbeni i objevením toho, že jsme nazí, a že v tomto stavu nevypadáme tak dobře, jako oblečení. Vidíme, že postup není věčný, ani přímočarý, jak jsme si mysleli. Snad je skutečný posun v tom, že toto objevíme.