Co získáme duchovní praxí? Doufejme, že nic, co bychom mohli proměnit v hotovost, či co by posloužilo k vylepšení našeho životopisu. Když Ježíš mluví o modlení, postu a darování almužen, zklamal ego tím, že ho postavil mimo dosah jakéhokoli zdroje pýchy či sebe-gratulace. Říká: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice“. Nejenže nám není dovoleno smlouvat o uznání od druhých, ale dokonce ani sebe-pozorování ega není v této hře povoleno. „Tajemství“ je slovo, které používá více než jednou – v řečtině je to „mysterion“. Nedobývejte duchovní praxi z říše záhad, z říše jednotícího vědění, kde nejsou herci ani vděčné publikum.
Toto ne-vědomí sebe je ve skutečností vyšší formou vědomí. Může být pro nás těžké se vzdát pozice na kontrolní věži našeho ega, kde vlastně vidíme a víme mnohem víc, když to tak děláme. Jak je těžké pustit z ruky vědomí sebe, je zřejmé, jakmile si sedneme k meditaci, a držíme svou pozornost k mantře. Jak toto „odměňuje“, je zřejmé z ovoce, které se objevuje po celý život překvapivě a úžasně, jako prosté, ale dech beroucí, nádherné, jarní květiny, formující se z holé země v průběhu změny ročního období.
Mnoho zbožných lidí si myslí, že odměnou je poctivé pochopení toho, co získáme z duchovní praxe, a z cvičení se v cnosti. Ale to je pouze metafora. Bůh neodměňuje o nic víc než trestá. Samotnou myšlenkou významu, která plní mysl mnoha buddhistů, křesťanů, hinduistů a židů je nevyzpytatelnost. Je to přeměna duchovního, které je neměřitelné, a které sídlí v utajení záhad, ve zboží. Je těžké oddělit význam od sebeuspokojení. To co pak získáme z dodržování doby postní a z naší denní praxe, je jednoduchost. Nikdy tu není konec jednoduchosti, takže tu ani není cíl, kterého bychom mohli dosáhnout. V určitém okamžiku se touha po jednoduchosti rozplyne a my se jen staneme opravdu prostí, jakmile o tom přestaneme přemýšlet. Tomáš Akvinský říká, že „Bůh je nekonečně jednoduchý“. Jaká je to úleva vědět, že jsme stvořeni, vykoupeni a milováni takovým Bohem).
Smysl naší praxe je, že se staneme prostým jako Bůh (tím, že budeme jako Ježíš). Ego si na to zpočátku dává pozor a chce být pouze jako společenská smetánka na předávání Oscarů či jako úspěšná ikona korunovaná v médiích. Ale ego, jako nenasytné dítě, se učí jak růst. Učíme se, že jednoduchost se děje skrze tvrdý, ale nezbytný proces zbavení se iluzí.
Když řekneme „Cítím se zbavený iluzí“ či „lidé jsou zbaveni iluzí o politicích, náboženstvích, novinářích, bankéřích,…“, tak to zní smutně a chabě. Měli bychom přemýšlet o tom, co znamená, když můžeme říct. „hurá, jsem zbaven iluzí“.