Jak se přibližujeme k Svatému týdnu, potřebuji ze sebe něco dostat. Jde o můj problém s náboženstvím, zbožnými slovy, rituály, symbolismem, přesvědčením. Od dětství mi byly tyto věci poměrně drahé, a často zdrojem hlubokého obohacení. Ony byly, a stále jsou, mosty z povrchu věcí k hlubším úrovním reality. Pro mne byly způsobem, jak se vyhnout každodenní hrůze z povrchního žití, jako by byly kamenem skákajícím po hladině dříve, než se potopí jako – no jako kámen. Pociťuji přirozeně blízký vztah s jazykem náboženství. Život nebo pohled na svět, který se mu vysmívá nebo ho vylučuje, se mi zdá velmi neúplný. Pokusy totalitních režimů, v dvacátém století, o vyhlazení náboženství, selhaly, stejně jako by dopadly pokusy o zakázání hudby, umění nebo (jak to chtěl Plato ve svém ideálním světě) poezie. Nicméně bychom se měli vystavit a vyhnout špatnému náboženství, které může existovat stejně, jako například špatná hudba či špatné umění. Zde se nedostaneme dost hluboko na to, abychom rozhodli, co znamená dobré a špatné. Většina lidí by souhlasila, že evangelisace v americké televizi, která vykořisťuje chudé a slibuje přízeň u Boha na oplátku za dotace pro luxusní život kazatele, je příkladem špatného náboženství. Nebo náboženství, které nerespektuje jiné náboženství.
Přesto mi doba postní nějakým způsobem dává pocítit pauzu od zbožnosti, redukci v dávkování. Důraz je spíše na poušť než na kostel, na mlčení spíše než na slova, na nehybnost spíše než na rituál. Nedávno jsem zmiňoval citaci sv. Benedikta, že život mnicha je trvalý půst. Chápu to takto – nejen chodit po visutém laně umírněnosti, ale rovněž nedovolit náboženství vystoupit ze svého rozsahu. Například Benedikt (který nebyl knězem) řekl, že s pracovním náčiním kláštera by se mělo zacházet se stejnou úctou jako s nádobami na oltáři. Náboženství by nemělo být obstaveno, izolováno od běžného života. Posvátné a světské musí být sloučeno v náboženství, zaměřeno na vtělení a na lidskost Boha
To neznamená, že pouštní otcové nebo sv. Benedikt, byli kvakeři. Život bez eucharistie by pro mě byl jako chůze pouští života bez many. Ale je to svátost, nikoli magie. Je to symbol skutečnosti, jejíž zdroj leží v nás, a ne způsob jak manipulovat věcmi ani chorobná aktivita. Proto kontemplativní zkušenost probuzená denní meditací, ačkoli ohrožující některé zbožné lidi, vlastně pomáhá těm, kteří jsou odrazeni církevní zbožností, aby se znovu zapojili do jejího symbolického života a jazyka, a to novým způsobem. Nepotřebujete být zbožní, aby vás meditace přivedla do zkušenosti kontemplace. Nikdo nemůže říct, že meditace vás udělá zbožnými, v konvenčním smyslu stát se pravidelným návštěvníkem kostela; ale odhalí pravou povahu a smysl náboženství.
Tomáš Akvinský řekl, že „stvoření je prvotním a nejdokonalejším odhalením božského“. Být ve společenství s přírodou je tudíž formou chvály. Stvoření, nádherný svět, je esenciální církví. Na tuto citaci jsem narazil v knize, o které bych vám rád řekl zítra. Není to kniha postního čtení, kterou neprodleně přidávám, ale i tak je to dobrá knížka v době postní.