Středa 2. týdne doby postní

Shakespeare neplýtval energií na vymýšlení příběhů. Zápletky jeho her už byly v jeho policích s knihami. On je pouze četl, a mocí své kreativní představivosti je naprosto proměnil. Pozvedl staré příběhy a seriály do říše nadčasových a nezapomenutelných úvah nad povahou, a nad nekonečnými, interaktivními stíny lidského charakteru. V jedné scéně ukazuje, jak početné osobnosti reagují zcela odlišně na stejné události. Byl také divadelním obchodníkem a mazaným investorem, a když měl už dost vyděláno, aby mohl strávit penzi v anonymitě, učinil tak. Stejně jako Bach, stal se nesrovnatelným géniem tím, že byl spíš obyčejný, vždy perfektní ve své činnosti, věrný svému daru, a nohama stále na zemi.

Všichni nemáme tento talent. Ale my všichni máme talent svatosti v rámci naší schopnosti být celiství. Postní doba je čas, kdy máme být spíš decentní, nedramatičtí a nenápadní. Tyto dny se zaměřujeme na malé detaily a rutinu našeho dodržování a sledování toho, co nás učí - jak seškrabávají trochu té nashromážděné špíny ze zlých návyků a jak odfukují prach lenosti.

Ego je během doby postní v servisu. Přezkoumáváme jeho výkonnost a říkáme mu, aby se chovalo lépe. To se mu ale hned od začátku nelíbí, a po pár dnech, když zář novoty opadne, se ego stane nervózním a hledá cestu, jak se prosadit. Může to udělat už před úsvitem twítama, která nás zahanbí ve světle dne či během dne, kdy se chce předvádět. Věrnost praxi bude snadno oslabena těmito otřepanými starými pokusy být originální.

Originalita není něco, co by se dalo vyrábět. Egu se líbí stát v popředí za znějícího potlesku, a to i v případě, že publikum není, a ego tleská samo. Ale pokud se pokoušíme vykonstruovat originalitu, předvedeme se jako méněcenní. Originalita, kreativita, dobrota a celistvost, kterou lze zvát svatostí, to vše se děje samo o sobě a zahrnuje každého, včetně nás samých, a zcela nečekaně. První den doby postní nám Ježíš nám připomínal, abychom se příliš nevěnovali sobě, abychom pozornost odsunuli od sebe pryč. Dokážeme si představit, jak překvapený a pokořený se cítil Shakespeare nebo Bach, když dopsal poslední řádek či notu svého mistrovského díla? Protože byli obyčejní, museli také cítit vlnu uspokojení, a to dříve, než pocítili, jak přichází nová vlna představ.

Postní doba nám pomáhá obnovit naši původní nevinnost. Osvěžuje naši schopnost být překvapený a žít v neustále úžasné přítomnosti. Umožňuje nám vidět, že náš život je uměleckým dílem a náš způsob jeho žití, je naším talentem. To proto můžeme přemýšlet o mantře jako o neustálé době postní.