Sobota 2. týdne doby postní

Politici a sport tvoří dohromady z větší části to, co nazýváme „zprávy“. Mnoho z nás cítí, že potřebujeme být v kontaktu s tím, co se děje. Přesto jsme občas návykově závislí na globálním proudu vědomí, který média udržují v pohybu. Nejen naše názory, ale i naše emoce jsou manipulovány či vneseny do naší pasivně vnímající mysli, která se stává stále méně schopnou o nich přemýšlet. Dostáváme zprávy, které máme rádi, abychom si udrželi plnou dávku stimulace. Kritické myšlení se považuje v některých společnostech až za rozvratné. V reakci na toto pak můžeme odmítnout „zprávy“ a média úplně, jako rodiče, kteří si zvolili domácí výuku.

Jako vždy nejlepší je průměr, střed, rozumnost. Doba postní nám připomíná, že to není snadná cesta jednoduchých možností, cesta kompromisů či vyhýbání se těžkým otázkám. Je to napínavé, vysokonapěťové lano, křehký provazový most přes hlubokou propast. Ježíš to nazývá „úzkou cestou vedoucí k životu“ a dodává nepopulární poznámku, že „málo je těch, kdo ji najde“.

Nějakým způsobem mě vždycky ujistí zřeknutí se odpovědnosti. Ne snad proto, že můžu tancovat na nitce umírněnosti příliš dlouho, než se nebezpečně rozkolísá či spadnu, protože to nemůžu, ale protože mi to ukazuje, že je to pravá cesta. To opravdu existuje. Kupodivu je to proto, protože ji nemůžu náležitě najít, ač vím že existuje. Dokonce i když nemohu jít po této cestě moc dobře, přinejmenším vím, že tady je, a i když ji pravidelně ztrácím, stejně jako ztrácím mantru během meditace a začnu řešit problémy světa, tak i tak ji znovu najdu. Nebo snad ona najde mě.

Politici, sport a další „zprávy“ jsou znepokojivě podobné naší psychice a nevědomí. Na obrazovku promítáme „místní či světové zprávy“, které se ději v našich nevyslovitelných hloubkách. Všichni politici jsou psychičtí politici, což je důvod proč je tak snadné použít psychoanalýzu na politiky (není divu, že jim už nevěříme), ale také proto, že tak těžko poznáváme, jací jsme.

Tento týden jsme přemýšleli o kráse. O tom, jak asketismus (duchovní cvičení) doby postní, probouzí a pročišťuje náš smysl pro krásu. Strach je největším nepřítelem krásy – snad proto, že umrtvuje lásku, a my nemůžeme vnímat krásu bez lásky. Takže kdykoli vidíme vzestup politiků strachu (a nenávist je vždy skrytá ve strachu), měli bychom spustit alarm, protože to předznamenává znesvěcení krásy života, a s tím i nevinnost, připravenost být unášen překvapením, a dětskost, která je naší cestou (jakkoli nedokonale následovanou) do plnosti smyslu našeho krátkého lidského života.