Sobota 1. týdne doby postní

Tento týden přemítáme o tom, jak rozlišit iluzi od reality. Diadochus nám radí, že to přichází spíše jako dar, než jako výsledek studia, či jako plod našeho vlastního snažení. Ale také zdůrazňuje, že je nezbytné úmyslné rozhodnutí směrovat se pouze k tomu, co je skutečné, a zcela zničit přitažlivost iluzí tím, že naši pozornost obrátíme k dobrému. S tím jak naše vědění roste, říká povzbudivě, skrze kombinaci úsilí a milosti, stáváme se jistějšími na naší výpravě za láskou.

Navrhoval jsem, dle očekávání, že tato hluboká rada může být uvedena do praxe skrze meditaci. Každopádně nějak musíme najít způsob, jak vyvážit potřebné úsilí na naší straně, a danou milost na straně druhé, abychom přinesli změnu, po které toužíme, a kterou potřebujeme.

Zejména nejste-li zbožnou osobou, bude vás spíše přitahovat myšlenka vlastního úsilí. Nemusíte tolik mluvit o tom, aby vám Bůh pomohl. Nicméně pravdou je, že základní posun nastane na úrovni, kde naše vědomí zaniká. Pokud tam přeci jen je, tak spíš jen kvůli vidění a souhlasu s pravdou, než kvůli snaze něčeho dosáhnout. Pokud se vám na druhou stranu líbí myšlenka aktivní účasti Boha ve vašem životě, můžete si myslet, že není co dělat, jen zůstat naprosto klidný, být pasivní, a nechat Boha, ať to všechno za vás udělá. V tomto výstupu ke skutečnosti tu jsou spoutané elementy lidského a božského. Dohromady odhalují více než jedno z těchto extrémních hledisek (sebe-dostatečnost či nechání všeho na Bohu) týkající se úsilí a milosti. Milost a lidské úsilí by nemělo být odděleno, protože jejich oddělením podporujeme iluzi. Kristus působí, že toto všechno dává smysl. On je svazkem v paradoxu.

Stejně jako v dobrém vztahu, každá strana lidsko-božského partnerství nepatrně přechází jednu v druhou. Formují celek větší než si můžeme představit jako součet jejich částí. Tato celistvost, která je Kristem, vrhá světlo na specifičnost lidského a božského, ale také na kosmické potřeby, které potřebuje jedna strana pro druhou. Ony jsou, přinejmenším z naší perspektivy, nekompletní jedna bez druhé. Znamená to, že nás Bůh potřebuje? Technicky vzato ne, ale proč ne z hlediska lásky, když Bůh se stal jedním ze svých stvoření?

To je to, co je v sázce v našich postních úvahách založených na osobní praxi, ke které jsme se zavázali po těchto čtyřicet dní. Nechceme, aby to bylo příliš náročné (jinak ztratíme ducha pravdy), přesto je to posvátné, a pro nás nejdůležitější. Život bude pokračovat i pokud nad ním nebudeme přemítat, a i pokud tu nebude žádný vhled z naší nepřetržité praxe: Trump bude twítovat, uskuteční se Brexit, kardinálové se budou hádat, ekonomické předpovědi se budou měnit, někdo bude vyléčen a jiný nikoli, Netflix vymyslí více seriálů. Přesto Postní doba má svůj smysl. Nejen pro nás v našich oddělených digitálních vesmírech, ale pro nás jako celek s tím, jak se probouzíme do velkého smyslu lidstva, který nám Bůh dal v sázku, a jehož výsledek vesmír netrpělivě očekává. Proto je tak důležité, že se pravidelně učíme čistit brýle, a vidět jasně, co je skutečné a trvalé, a co je iluzorní a pomíjející. Protože na nás záleží.