Popeleční středa

Dnes s písčitým pocitem popela na čele (za předpokladu, že máte rádi tento rituál, nebo spíše jen abstraktně, pokud ho rádi nemáte) začínáme cestu. Pokud byste dnes chtěli přijmout popel, ale nemáte čas jít do kostela nebo nemáte-li rádi kostely, požádejte přítele, aby vám ten popel dal na čelo on. Může to udělat znamením kříže a pár slovy. „Pamatuj že jsi prach a v prach se obrátíš“. Nebo o něco méně radikálně: „Obrať se a věř evangeliu“.

Jde tu o cestu, ne o způsob jak ji začít. Je to cesta čtyřiceti dní, což je číslo jež symbolizuje mnoho věcí – čas změn, oprav, očištění. Podle Talmudu je 40 let věkovou hranicí pro další úroveň moudrosti. Čtyřicet dní před Yom Kippur je viděno jako zvláštní čas pro osobní růst.

Nejprve se rozhodněte, že skutečně chcete podniknout tuto cestu. Stejně jako při začátku meditování se prostě rozhodujete začít, aniž byste se starali o to, jak to dopadne. Duchovně tu nejsou žádní vítězové závodu, pouze ti kdo setrvají. A i ti kdo padnou na okraj cesty jsou nakonec neseni po zbytek cesty. Vesmír je nakonec přátelský ke všem.

Můžete vstoupit do postní doby s pocitem, že jste trošku v nepořádku, a že potřebujete být vyváženi, a že potřebujete shodit nepotřebnou vnitřní zátěž, připoutání, závislosti, lítosti, vinu a úzkost. Stačí vědět, že je to možné, a že tu existuje plán, jak toho dosáhnout. Nebo se můžete cítit dostatečně vyvážení na to, abyste věděli, že stále máte před sebou dlouhou cestu. Takže můžete začít tuto letošní cestu s pozitivním záměrem jít k hlubšímu sebepoznání a větší jasnosti.

Jakákoli cesta může začít se směsicí záměrů a motivů. Ty se pak mohou změnit (s tím jak se měníte) v pouť (žádný cíl kromě tohoto přicházení) nebo ve střemhlavý skok ze světově největšího okraje útesu do jiskřivě modrého moře (přicházení je v tomto cestování). Popel je připomínkou, že navzdory naší složitosti máme radikálně prosté jádro. Naše běžná smrtelnost nám připomíná, že toto je příležitost pro větší realismus, a také pro těšení se z života, spíše než pro strach a neurózu. Stejně jako je popel vnějším znamením, odříkávání mantry je vnitřně posvátné. Oboje jsou činy, které nám umožňují přestat myslet o všem kolem, a umožňují nám být jedno se vším.

Poušť, kterou Ježíš navštívil za účelem svých čtyřiceti dnů, je naší šablonou pro Postní dobu. On tam byl „veden“. Na této cestě si ani tak moc nevybíráme, jen souhlasíme. On byl „pokoušen“. Nejsme-li zkoušeni, zůstáváme blokováni našimi omezeními, a vidíme se spíš jako frustrované, než jako obnovitelné bytosti.

Proč každý nenaskočí na tento zajímavý hudební vůz (vagón) a nepodnikne tuto cestu? Protože cestou je chudoba. Odpoutání se a jednoduchost. To nás děsí, protože se bojíme, že můžeme skončit s ničím. Vlastně to je po pravdě náš cíl. Přestaňte následovat zvrácené „evangelium“ prosperity a úspěchu. Pokud tyto falešné zprávy (které nejsou dobré) se stanou naší cestou, pak o čtyřicet dní později zjistíme, že jsme ani neopustili základnu. Cílem (po čtyřiceti dnech různé délky) je, že už netoužíme po věcech s tím stejným zápalem, s jakým po nich obvykle lidé touží. Tato chudoba je smyslem svobody. Je to meditace. To je ta cesta do pouště.