Pondělí po 4. neděli postní

Křesťanská představivost viděla biblický příspěvek z Exodu (čtyřicet let, kdy Izraelité putovali pouští s Mojžíšem, jako jejich GPS) jako symbol doby postní. Izraelité vcelku pravidelně vzdorovali. Nejprve toužili po jídle, které nechali za sebou, a nalezli pouštní dietu jako neúnosně nudnou. A pak, když Mojžíš zmizel na hoře v oblaku nevědění, aby mluvil s Bohem a obdržel Deset přikázání, cítili se opuštění a osamělí.

Ačkoli si bez přestání stěžovali na svůj osud a ze všeho obviňovali Mojžíše, tak když odešel pryč, byly bezvládní a zmatení. Jejich vnitřní kompas ztratil směr. Aaron, jeden z falešných vůdců, kteří jsou vždy po ruce, když jsou lidé netrpěliví, je vzal nesprávným směrem. (Opouštěči a Zůstávači v Brexitském rozkolu v Británii, by se nedohodli, jak tento příběh přirovnat k jejich současné situaci). Možná Aaron cítil, že musí něco udělat a že nemá Mojžíšovo charisma, aby pevně udržel lidi. Ať už z jakéhokoli důvodu, udělal hroznou věc, ke které měli vždy Izraelité sklon, když se věci nevyvíjeli dobře. Obrátil je k falešným bohům. Požádal je, aby předali své zlaté šperky, aby je roztavil a vytvořil tak zlaté tele. To naznačuje, kolik jsme toho připraveni obětovat falešné útěše, která je nabízená iluzí.

Tento vytvořený idol začali chválit, ale brzy se to změnilo v nespoutané veselí. To je předpokladem dobré televize, pokud to cenzura povolí. Možná to ukazuje to, co opravdu chceme, když jsme zoufalí – ne boha ale zábavu. Naše vlastní kultura netíhne tolik k modlám, ačkoli absolutizujeme mnoho hloupých věcí a vytváříme celebrity jako alternativu ke svatosti. Je to především o neustálém zabavení se a to čímkoli, co nás stimuluje, vzrušuje či rozptyluje. Zůstáváme vzhůru dlouho do noci hltajíc zábavu. Už nemůžeme udělat ani krátký výlet vlakem, aniž bychom shlédli film, a dali si zákusek. A samozřejmě naše děti sytíme dietou ve formě animovaných rozptýlení zprostředkovaných různými elektronickými zařízeními.

To je pochopitelné, a často také odpustitelné. Moudrost potřebná pro přežití je v tom, že musíme odpustit sami sobě i naše vlastní hlouposti. Simone Weilová řekla, že útěcha je jedinou oblastí těch, kteří jsou postiženi. A ztratit směr, cítit se opuštěný, ztratit dobré vůdce a cítit, že i Bůh nás opustil, znamená být těžce postižený. Jediným problémem je to, že tento druh útěchy je iluzí, a iluze se rozežírá v samotných základech našeho pocitu sebe. Skrze pokus o únik před temnotou, otevírá propast. To vede k nepokoji psychiky a k chaosu v komunitě.

Občas, čas od času, shledáváme věrnost nudnou. Nejsme-li podporováni a inspirováni nějakým autentickým zdrojem, tyto okamžiky slabosti nás vedou k prahnutí po různorodosti kvůli ní samé. Stáváme se netrpělivými. Ztrácíme naději, že věrnost cestě, kterou sledujeme, bude produkovat bohatství a potěšení, které (v jiný čas) věříme že budou. Tato slabost v lidské povaze je také zdrojem síly. Ale je to chyba designu ve všem, co děláme, co potřebuje trpělivost, věrnost a závazek, od odříkávání mantry až po manželství, od vidění projektu skrze dokončení až po čekání na Mojžíše, na jeho návrat dolů z hory.