Vyhoření je víc než zhroucení. Přijdete, abyste pokračovali ve své funkci, ale uvnitř vás se vše vypíná a nouzově opouští, emocionálně izoluje, a postrádá jakýkoli smysl pro radost či smysl v gestech, které konáte. Světlo života bylo uhašeno. To světlo, které září v očích, osvětluje konverzaci hravostí a vyzdvihuje odstíny barev světa. Místo toho na svět spíš zíráte, než abyste na něj hleděli. Vaše výměny s ostatními lidmi se stanou spíše informační než kreativní. A tento svět je stále více nasycený prostým odstínem šedé.
Postní doba je časem k hledání symptomů po vyhoření. To se může odhalit ve vzorcích podrážděnosti a ustupování od kontaktu s druhými do falešné samoty. Pravá samota osvěžuje naše vztahy. Pomáhá nám vidět, zda některý z našich vztahů je opravdu vzájemnou ztrátou času, využívající jeden druhého k tomu, abychom se vyhnuli hlubším úrovním. Zatímco v pravé samotě, kde jsme vystaveni naši mysteriózní jedinečnosti, a kdy od ničeho neutíkáme, vidíme, že se naše spojení s ostatními stává smysluplnějším a vzájemně otevřeným hloubce. Meditace je tato pravá samota.
Praktiky doby postní (odevzdat se, nechat věci jít, opravdovější modlitba) jsou způsobem, jak hledat známky vyhoření, známky mizející víry a příznaky unavenosti životem. Tyto praktiky pročistí mysl tím, že přepíšou staré mentální vzorce, intuitivně nás zmocní sebepoznáním, které potřebujeme, abychom si uchovali vnitřní hravost, a ne ji pouze předstírali. Je to paradox lidské vyváženosti a duševní pohody, které jdou ruku v ruce s odpoutáním a závazkem.
Nevíme-li jak udělat krok zpět, otevřít naše tleskající ruce a nechat jít, jak si udělat čas na modlitbu, na čas kdy jsme off-line, pak brzy zakusíme, že něco v našem životě a vztazích je vachrlaté. Ve skutečnosti se děje něco špatného v nás samých, ale jako obvykle nejprve obviňujeme druhé, osud či Boha. Ve skutečnosti postupně vyklouzáváme z vlnové délky ducha, který dává život, schopnost růst a transcendenci. Bez toho zakoušíme sebe (ve všem v čem jsme zapojeni) jako blížící se implozi a rozebrání. Životně důležitá vzájemnost se začíná hroutit v autonomní sebestředný stav.
Ježíš řekl svým učedníkům (což znamená všem, kdo mohou naslouchat), že cesta zpět od vyhoření, deprese a polovičního života je skrze obnovení vzájemnosti. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“
Dávání a přijímání se pak stane prostým rytmem. Dostaneme se za politiku strachu, segregace a nenávisti, směrem do sdílející společnosti, komunity, která zakouší radost z toho být člověkem, radost z života, který přetéká.