Pátek po 4. neděli postní

Před pár dny ve Westminsteru, jeden padesátiletý brit s dlouhou historií kriminálního násilí a lability, nemilosrdně zabil čtyři lidi, což bylo nazváno jako teroristický útok. Surový a nesmyslný způsobení utrpení na nevinných lidech zlomí nejedno srdce. Sice to postupně mizí z prvních stránek novin, bezpečnostní barikády jsou zvýšeny a infekce strachu se horší. Ale osobní smutek příbuzných a přátel těch, které zabil či zranil tak neosobním vyjádřením nenávisti, bude trvat celý život.

Vyšinutý vrah konvertoval k Islámu a také několikrát změnil své jméno. Stejně jako mnoho těch, kteří zabili ve jménu Alláhově, opravdu konvertovali k zvrhlé náboženské vizi schovávající se pod nálepkou této víry, která jim dovoluje ventilovat jejich osobní vztek na svět a někteří jim tleskají, že tak činí. Většina těchto teroristů se zdají být psychicky nemocní, potlačující svou přirozenost, sociálně a psychologicky selhávající, a proto jsou lehce obráceni nemilosrdnými radikalisty. Je nám řečeno, že tyto události budou pokračovat. Mnoho z nich může být zastaveno, ale některé, jako například tato, se vždy dostanou skrze síť. Je to něco, s čím se bude muset naučit západ žít, dokud složité politické a náboženské konflikty, kterým nerozumíme, a které se dějí daleko od nás, nebudou vyřešeny. Zatím budeme žít v tomto „teroristickém“ věku, stejně jako lidé, kteří žili v jiném, a po pravdě mnohem horším, období násilí a chaosu.

Média vše vykreslují v grafických detailech, dávajíc tak publicitu, po které teroristé tolik prahnou. Politici a náboženští lídři odsuzují takové akty tím, že hledají co nejvíce zavrhující termíny. Ale je tu stále rostoucí pocit deja-vu fatalismu v opakování šoků a strachů, který pomalu rozežírá srdce jakékoli společnosti. To je samozřejmě to, co tito pachatelé terorismu chtějí.

Existuje kontemplativní odpověď na tyto tragické události našeho věku teroru?

Kontemplace zvyšuje úroveň moudrosti a soucitu u jednotlivců i ve společnosti. Moudrost je praktická a ví, že je třeba ochránit nevinné před útokem. Ale také se musí podívat po příčinách toho, co se zdá jako pouhé šílenství, aby položila nepříjemné otázky. Soucit nedokáže nikoho vyloučit, ani nevinného ani vinného. Neexistuje žádná hlubší cesta, jak předejít rozpadu společnosti strachem či nenávistí, než otevřeně rozšířit moc soucitu i na ty vinné. Svatý Pavel říká (Řím 12:20), že je nesnesitelné když je člověku odpuštěno, že ho tím „zahanbíš a přivedeš k lítosti“. Odráží tak knihu Přísloví, která říká (25:21), a která toto už dávno před Ježíšem učinila středem svého učení: „Hladoví-li ten, kdo tě nenávidí, nasyť jej chlebem, žízní-li, napoj ho vodou, tím shrneš řeřavé uhlí na jeho hlavu a Hospodin ti odplatí.“

Odpuštění není snadná ctnost k politickému pochopení či ospravedlnění. Ale je základem k uzdravení a morálnímu přežití. Naše tradice víry je k tomuto zavázaná. Západ je údajně napadán teroristy proto, že je křesťanský. Jak křesťanský, toť otázka. Jak tuto křesťanskost vyjádříme, to je výzva pro nás. Nakonec v době postní, v tomto období zjednodušování a redukce, a dokonce i pod útokem a ve smutku, můžeme čerpat moudrost a soucit přítomný v lidském srdci, což je rovněž zdroj naší víry.