Připomeňme si archetyp Postní doby, kterým jsme živeni na této cestě, která je časem, který strávil Ježíš v poušti:
Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl. Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“
Když jste k něčemu skutečně pozorní, plně v tom ponoření, nerozptýlí vás nic tak drobného, jako to, že jste čtyřicet dní nejedli. Být v něčem plně ponořen je jistou formou blaženosti. Na druhou stranu, pokud neustále pozobáváme, konzumujeme, zpracováváme či chrlíme texty, tvítujeme a emailujeme, můžeme rozhodně zapomenout, jak dobrým kuchařem je hlad. Nepoukazuji tu na hlad po nezbytnostech života, což je samo o sobě skandálem a ostudou, že tomu dnes musí někdo čelit. Mám ale na mysli hlad po skutečnosti, která blokuje a popírá naši navyklou spotřebu. Znakem přílišné spotřeby je nedostatek soucitu s potřebami druhých.
Ve světě politiky Brexitu a Twitteru je jedinou jistotou nejistota. To způsobuje, že finanční mistři celého vesmíru se třesou, protože růst závisí na investicích a riskovat se velmi bojí. Tedy toto je čas se zamyslet, jestli musíme měnit každý kámen na naší cestě v bochník chleba a marmeládu.
Život je změna a růst. Tradice slouží životu, ona mu nebrání. Záměry a cíle růstu potřebují být utuženy a trénovány pomocí vláken smyslu a moudrosti, která nás spojují s našimi kořeny, jak historicky tak duchovně. „Pokušitel“ přetrhává tyto vlákna tím, že probouzí stálá semínka chamtivosti a chtíče. Za chvilku už bláznivě běháme kolem pouště, a měníme každý kámen v nepotřebný bochník chleba. Nemůžeme je všechny sníst, což nás frustruje, ale také ztrácíme hlad po pravdě, který činil chléb smysluplným a radost přinášejícím.
Pokud se země rozhodne vstoupit do války, měla by vyhlásit cíle, a přestat válčit, když jsou splněny. Pokud je globalizovaný svět zacílen na ekonomický růst, měl by vyhlásit své cíle, jak mohou být rozděleny, a jaké mají omezení. Neřízený růst je totiž rakovinou.
Umírněnost opravdu léčí. Střední cesta Buddhy či sv. Benedikta, „těsná brána a úzká cesta“ Ježíše, která „vede k životu“ je touto cestou. Hlad po skutečnosti rovněž zahrnuje hlad po pravdě. Jak Orwell předvídal, a Goebbels dokázal, pravda může být změněna manipulací. Alternativní fakta či lži mohou být vrženy do nevinných očí jakkoli upřímného výroku. Stejně jako je špionům řečeno, že se mají odhalit až se naučí své umění podvodu, tak je stejně těžké říct, které straně skutečně sloužíme.
Cítíme-li hlad po skutečnosti, ochutnáváme slovo Boží. Včerejší popel už možná zmizel, ale cesta právě začala. Kdykoli meditujeme, opakujeme tak Ježíšovu odpověď na sílu sebeklamu.