Zde, jak doufám, je spojení s včerejším postním zamyšlením.
Nedávno jsem meditoval se skupinou doktorů a sester pracujících na velmi stresujícím oddělení veřejného lékařství. Oni jsou mimořádně velkorysá a soucitná sbírka jednotlivců, kteří formují mocný, podpůrný tým profesního přátelství. Také opravdu chtějí meditovat. Svoji motivaci vyjadřují rozdílně, ale to nikoho nepřekvapí, vzhledem k jejich práci, která zahrnuje nebezpečí - to spočívá ve vyhoření (vnitřní vypnutí, zatímco na povrchu se jde dál) nebo i v různých formách sebe-poškozování, počínaje ztrátou rovnováhy osobních a profesních aspektů jejich životů nebo fyzické a psychologické následky nezvládaného stresu.
Mnozí také bojují s hledáním času pro meditaci. Tyto boje jim ukazují, jak meditace vede k sebepoznání dokonce i v samotném učícím procesu. Sebe dokážeme lépe poznat a pochopit, právě když selžeme v tom, co chceme dělat. Samozřejmě nás to může vést k tomu, abychom to vzdali. Ale na druhou stranu nám to může pomoci zhodnotit naše cíle, překonat náš odpor nebo jen chytřeji hospodařit s časem. Většina lidí připouští, že by mohli najít čas meditovat, kdyby na to zaměřili svoji mysl.
Podobně naše postní dodržování povzbuzuje sebepoznání, zda jsme spokojeni s naší mírou dodržováni či nikoli. Toto sebepoznání vede k tomu, co pouštní učitelé nazývali „zdrženlivost“. Na duchovní cestě, pod kterou máme na mysli „život“, není nic důležitějšího než zdrženlivost. Řídí se věčnými zákony věcí, aniž by spadla do pasti právního dogmatismu. Proto učitelé pouště řekli, že osvojit si sebepoznání je důležitější než schopnost činit zázraky.
Avšak čistší úroveň sebepoznání je to, co jsem včera popisoval jako zkušenost, která nemůže být zakoušena. Zní to příliš astrálně či esotericky? Ne pokud posloucháte mediky, kteří se učí meditovat. Mluvili jsme o nehybnosti (těla i mysli) jako o základním elementu meditace. Ptal jsem se, jestli někdo z nich zakusil nehybnost. Do této chvíle všichni mluvili o své meditaci především v termínech rozptýlení a selhání. Ale když jsem je trošku postrčil, někteří z nich přiznali, že na chvilku pocítili záblesk toho, co tato nehybnost znamená. Téměř okamžitě začali přemýšlet o zkušenosti a ta byla, samozřejmě, ztracena
Většinu z toho, co popisujeme jako zkušenost je ve skutečnosti vzpomínkou, dojmem, který byl zanechaný čirým okamžikem, ve kterém jsme byli osvobozeni od naší obvyklé rozpačitosti. Zkušenost sama o sobě je uvedením, které rozebírá struktury času v naší mysli a představivosti. Je čistě přítomná. Jakmile ji nazveme zkušeností, tak se začíná ztrácet. S časem naše vzpomínka na ni začíná uvadat a často se stane nepřesnou. Nakonec záleží pouze na čirém zakoušení. Nemůže být opakováno, kdykoli se nám zlíbí, ale vždy tomu můžeme být otevřeni. Naše nelakomá otevřenost je vírou. Jak se víra posiluje, tak i vědomí neustálé přítomnosti, a to i když nejsme aktuálně v oné zkušenosti.
Ti doktoři jsou na časově omezeném představení meditace. Podobně jako doba postní, časové omezení nám dává podnět a disciplínu protáhnout volný čas a dotknout se přítomnosti.