Čtvrtek 2. týdne doby postní

Postní doba nám dává příležitost vidět život jako něco víc, než jen jako protloukání se, či jako nekonečný sled problémů, které řešíme. Ve stresu (i tak může být viděn život, protože času je čím dál méně) je energie rozptýlená mezi krátké návaly nedokonalé pozornosti, a den ode dne sílí pocit selhání a pocit, že jsme zmeškali důležitou schůzku. Není divu, že vyhoření je dnes problémem, který se týká mnoha profesí.

Pokud život považujeme za exponenciální sérii problémů hlasitě se dožadujících naší klesající pozornosti, pak máme špatný kurz. Úžasně zřejmé a moudré čínské rčení říká: „pokud setrváš ve směru kam jdeš, jednou tam dojdeš“. Jinými slovy, čiňte pokání a věřte dobrým zprávám, nebo se jinak dostanete přes okraj útesu. Pokání je změnou směru, která nás zachrání od katastrofy.

Místo toho, abychom viděli život jako nemožně problematický, proč ho nevidět jako umělecké dílo? Tři pilíře doby postní, které jsme nedávno rozebírali, jsou způsoby, jak vyvinout umění žít po zbytek našeho života stejně jako v tomto speciálním období zjednodušení a zaostření pozornosti. Výstupem jakéhokoli umění je krása.

„Pozdě jsem si tě zamiloval, Krásu tak starověkou a přeci tak novou. Hle, tys byl uvnitř, ale já byl venku a hledal tě. Vrhal jsem se na krásné věci, které jsi vytvořil.“ Tak sv. Augustin popisuje svůj velký obrat, jako objevení povahy krásy. Pociťoval krásu jako osobní spásu stejně jako Dostojevský. Ale ten čelil násilnému chaosu v jeho době, proto ruský mystik řekl víc: svět bude zachráněn krásou.

Žádná technologie, ideologie, politika moc ani ekonomický růst, ale krása. To neznamená pouze estetickou krásu, umění, hudbu či poezii. Ani pouhou krásu přírody, která tak vchází a těší umělce a mystiky, ale která zůstává skrytá těm, jejichž vnitřní život je odstaven, podobně jako v životě sv. Augustina před jeho obrácením.

Krása je odpoutáním části z celku. Porušuje pravidla. Je výjimečná. Může se objevit v poezii či v úryvku hudby, v nádherném obličeji či hlase, ale stejně tak v gestu či v mravním aktu, který nás šokuje a těší a způsobuje, že říkáme: „no teda, jaká to krásná (a nečekaná) věc“. Jsme utkáni krásou, protože ta nemůže být vyrobena, pouze vytvořena a stvoření je zdrojem úžasu.

Nejakutnějším problémem, který musíme řešit, je nedostatek vnímavosti. Naše vnímání krásy v umění , v přírodě či v lidském chování závisí na objevení naší vlastní krásy a dobroty. Nevidíme-li, že jsme krásní, nemůžeme vidět krásu deštného lesa, hudby která se stává námi, když ji posloucháme, či hrdinské lidskosti těch, kdo odpouštějí a dávají najevo soucit bez jiného důvodu, než že je to správné a přirozené dělat.

Meditace je souvislou dobou postní, protože stále očišťuje dveře vnímání, otevírající nás tak této základní úrovni krásy. Jde o poznání sebe, ne jen jako části celku, ale jako projevu celku.