Smrt je vždy dramatická. Je to nejzazší uzavření. Dny po smrti mohou být jakékoli, ale jsou vždy dramatické. Jsou často všední a bezbarvé. Jsou začátkem pomalé, vytrvalé deprese. Ti kdo se cítí opuštěni, na této prázdné pláži existence, se začínají adaptovat na prázdný prostor, prázdné místo, které jim zůstalo po tom, kterého milovali. Jejich životy kolem té osoby už jednou kroužily, ale způsobem, kdy si toho byli jen napůl vědomi a v hloubkách uvnitř jich samých, které dříve nepozorovali.
To musel být případ těch, kteří byli osobně zasažení smrtí Ježíše na kříži. Kolemjdoucí a násilnický dav na něj rychle zapomněl. Byla to jen další oběť násilné doby, ve které žili. Jeho rodina a přátelé by se mohli pohybovat tam a zpět po spektru začínající vinou, hanbou a konče zklamáním, strachem a hněvem.
Potřebujeme tento čas k truchlení, zármutku a občas zoufalství či zuřivosti. Bílá sobota symbolizuje tento čas, vodní předěl bez vody, most zlomený v půli, prázdná židle, zpola obsazená postel.
Každopádně, toto je pravdou na povrchu. Ale z hloubky pod ním, slyšíme střelu Kristova ducha pronikajícího do všech skrytých, zapomenutých a pohřbených vrstev vědomí. Jsou v nás přítomné, jen kdybychom to věděli, od začátku evoluce člověka. Ale my bychom to radši nevěděli, protože by nás zmátlo, kolik stádií před-lidského vývoje v nás zůstává, kolik máme předchůdců.
Jako ještě nevzkříšený Ježíš vláčel peklo, my čekáme na jeho obrození do lidské říše, kde se poznáváme. Ale poznáme ho vzkříšeného? Brzy uvidíme, jak jsme se změnili, jak jednou těžké řetězy jsou lehčí, uvolněné, pokud si je přejeme vyzkoušet. Začneme, po následující století, cítit, jak nový mír nahrazuje starý strach, jak nová jemnost nahrazuje starobylé násilí. Uvidíme rostoucí propojení mezi předvědomím a vědomím. Vhledy do spravedlnosti, lidské svobody a důstojnosti, náboženství a lidských vztahů, se vynoří z tohoto nového vědomí, jakmile je člověk chápán ve světle svého zdroje a cíle.
Ale poznáme ho vzkříšeného? Kdo řekl „vy a já tvoříme jednu nerozdělenou osobu“?