Návštěvníci kostela dnes mají další dlouhé kázání, které musí ustát. Na příběh Lazarova uzdravení v Janovi (11:1-45) je potřeba si sednout, aby člověk ocenil všechny ty bohaté vrstvy. Popisuje náhlou smrt přítele, kterého Ježíš miloval, a také jeho sdílení smutku s jeho dvěmi sestrami - aktivní Martou a kontemplativní Marií.
Tento příběh ukazuje Ježíše jak v jeho největší moci, tak i v jeho nejlidštější zranitelnosti. On byl vnitřně zasažen touto ztrátou, hlouběji než dokážou slova. Je nám řečeno, že jeho povzdechnutí šlo přímo od srdce. Co my můžeme říct tváří v tvář zmizení někoho námi milovaného? My nevíme, zda se rozplynul do nicoty, či se ponořil do hlubší úrovně reality, pro kterou jsme příliš hrubí a neosvícení, než abychom tam mohli proniknout. Pocit opuštění přivolává nekonečné vrstvy z naší předvědomé paměti. Bezeslovný povzdech vyjadřuje bolest prázdnoty, ze které přicházejí slzy. A nám je ve všech čtyřech evangeliích řečeno, že Ježíš zaplakal.
Někteří lidé zahrnují tyto dvě mocná slova do repertoáru svých menších rouhání, které dobarví jejich slovník, když uvíznou v zácpě nebo když si omylem smažou rozepsaný email. Zbožnými to pochopitelně může být považováno za urážlivé, ale můžeme na to nahlížet i jako na přivolávání (avšak nevědomé) empatie, kterou má Ježíš s trpícím lidstvem. Můžeme cítit, že Ježíšovy slzy kvůli Lazarovi, povstaly nejen z osobního utrpení, které pociťoval při ztrátě milované osoby, ale rovněž z jeho ponoření se do celého oceánu lidské bolesti. Když jsme zraněni, jsme zraněni se všemi koho to zasáhlo, nebo dokonce se všemi kdo jsou zraněni nehledě na prostor a čas.
Když Aineniás hledí na nástěnnou malbu vykreslující válečnou scénu a smrt jeho přátel, je pohnut říci "V událostech jsou slzy a smrtelné věci se dotýkají mé mysli." Slzy událostí. Naše lidskost je umenšena, nedokážeme-li je cítit a ocenit, kdykoli a jakkoli, při střetu s utrpením. Snad proto máme požitek ve špatných zprávách - aby nám to umožnili cítit i v dnešní přestimulované a rozptýlené kultuře médií.
Tato empatie či soucit formuje část hlubokých zpráv skrytých ve všem obyčejném, ať už jsou nejnovější zprávy dobré či zlé. Slzy jsou vlnou energie, která přináší uzdravení a nový život. Po jeho pohroužení se do ticha hlubokého soucitu Ježíš "zavolal mocným hlasem:"
"Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!"
Slzy dokazují, že naše pozornost je skutečná. Trvalá pozornost léčí; regeneruje to, co je mrtvé; zahřeje to, co je studené. A vloží barvu tam, kde se to obrátilo v neživou šedou.