4. neděle postní

Dnešní evangelium (Jan 9) je o uzdravení muže, který se narodil slepý. Podobně jako v příběhu samaritánky z minulého týdne, je i tento příběh řečený na více úrovních významu, otevírajících se jeden druhému. Navzdory zdánlivé zřejmosti příběhu, má Shakespearovskou hloubku a, podobně jako naše zkušenost života, odhaluje jak je skutečnost mnohotvárná.

Učedníci se Ježíše ptají, kdo byl zodpovědný za stav onoho muže – jeho rodiče nebo on sám? Z této otázky není snadné vidět, jak by měl kdokoli obviňovat, aniž by měl zděděnou karmu. Každopádně Ježíš tento přístup nebere v úvahu sdělením, že daný muž trpí proto, aby se na něm mohli (skrze uzdravení) zjevit Boží skutky. To možná není odpověď na všechny naše racionální otázky, ale dává nám to konečný směr. Jinými slovy, dívejte se vpřed (nikoli do zpětného zrcátka) po spojeních, která dávají smysl. Pak, aby to názorně ukázal, tak ho Ježíš, jako doktor z pohotovosti, uzdravuje (a tím porušuje společná pravidla o práci, když je Sabat).

Ježíš znovu splyne s davem, aniž by tomu muži dal možnost ho vidět. Avšak lidé, a také autority, o této události slyšeli. Někteří skeptici nejsou přesvědčeni, že se jedná o stejného člověka, kterého znali jako slepého, který se potuloval kolem toho místa. Rodiče jsou zataženi do sporu, a kvůli strachu z opletaček, vše popřeli a nechali jejich syna, aby se postaral sám o sebe – první náznak samoty, do které je muž vržen. Stále dotazován, muž se drží verze s uzdravením, a je tedy rychle odsouzen jako potížista, a zavržen jako „narozený v hříchu“. Pokud takto odpovídáš (říkají mu), tak to že jsi byl postižen byla tvá vlastní chyba, a nezasloužil sis být uzdraven. Byl exkomunikován. To je dobrý příklad toho, jak často zbožní lidé nevítají moc Boží, a jak často se do toho vměšují. Ale Ježíš se to dozvěděl a vyhledal ho.

Další úroveň smyslu a důvěrnosti v příběhu začíná otázkou, jak to tak často s tímto léčitelem humanity bylo. Ježíš se ptá, jestli věří (má víru) v Syna člověka. Ten muž čestně odpověděl, že by rád, kdyby věděl kdo to je. Pak, stejně jak to udělal v příběhu se samaritánkou, která byla rovněž vyděděncem, se s ním Ježíš prostě ztotožnil. Díváš se na něho. Muž spontánně otevřený víře, uvěřil a klaněl se mu v duchu.

V těchto pár pohybech jsme se posunuli od léku k léčení. Ten muž přecházel rychle z místa neštěstí skrze zkoušení svého charakteru a skrze bolestnou zkušenost vyloučení a odmítnutí, k život proměňujícímu vztahu víry.

Jak se s časem zkušenost mlčení a přítomnosti prohlubuje, můžeme vidět cestu meditace jako putování po stejné trajektorii, třebaže pravděpodobně o dost pomaleji.