2. neděle postní

V současné době se účastníme klinického testu o vlivu meditace na skupinu doktorů a sester pracujících ve velmi stresujícím, krizovém oddělení velké nemocnice. Při posledním sezení, brzy ráno, jsem byl ohromen zjištěním, že někteří z přítomných právě přišli z třináctihodinové směny, která začala den předem v osm večer.

Jedním ze zájmů studie je vysoká míra vyhoření zdravotnického personálu, a to okolo šedesáti procent. Temperamentně jsou to silní a odolní lidé. Sdílí intenzivní, hlubokou (až nebezpečně hlubokou) motivaci pomáhat druhým v nouzi. Avšak uvažoval jsem, zda jejich příchod na čtyřhodinové sezení, ihned po skončení jejich noční služby plné akutních případů, jejich vyhoření zredukuje nebo naopak zvýší. Očividně cítili, že jim to pomůže. Navzdory výzvě každodenní meditace, které čelili v jejich přenáročných životech, kdy se po nich v práci i v rodině očekává stále víc, spatřili tento kurz, jako úžasnou příležitost, a byli pevně rozhodnutí z toho načerpat co nejvíce.

Ucítili volání a vyrazili na pouť. Toto je i námětem z postní četby Exodu popisující nehynoucí mýtus o Izraelitech vyvedených z Egypta a o jejich čtyřicetiletém putování pouští, aby se tak připravili na slíbenou zemi, oplývající mlékem a medem. Zaznamenaná historie neukazuje žádné takové zotročení ani únik, ale tento mýtus je navždy zakořeněn v kultuře a představách židovské a křesťanské tradice.

V dnešním prvním čtení se dozvídáme o tom, jak Abrahám zaslechl volání „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva, a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“. Pro něj, stejně jako pro Irské mnichy, kteří věřili tomu, že by nemohli být mnichy v jejich vlastní zemi a žít životy dobrovolného exilu, je tato výzva, opustit rodinný dům a vyrazit do neznáma, hluboce zakořeněná v jejich psychice. Soupeří to s naší potřebou domova, bezpečí a dobrou znalostí okolí, stejně jako se naše touha po odpočinku či smrti, zaplétá s erosem - našem chtíči po životě.

Sv. Pavel popisuje vnitřní rozpor, s nímž bojoval, rozpolcenost mezi strádáním a odmítáním, jemuž byl vystaven, a pokojem a radostí, které v něm byli uvolněny skrze jeho objevení Krista. Mluví o tom jako o milosti, která mu byla dána „před dávnými věky“. Existujeme v božské představivosti ještě před Velkým třeskem, který přinesl čas a prostor, mír a vyhoření, domov a putování k existenci.

Dnešní evangelium je o proměnění. V knize Dobré srdce, v komentáři k této pasáži, se Dalajláma odkazuje na tibetskou myšlenku duhového těla, která vysvětluje, jak je fyzické tělo proměněno v těch, kteří dosáhli nejvyššího osvícení a přesto zůstali v tomto světě, aby pokračovali v pomoci těm, kteří to potřebují.

Takže den za dnem konáme naši pouť, dokonce i když cestujeme, opouštíme domov a rodinu, prozkoumáváme cizí svět druhých a střetáváme se s jejich potřebami a našimi omezenými zdroji. Buď vyhoříme nebo jsme proměněni. Rozdíl spočívá v tom, jestli jsme byli aspoň na okamžik v klidu, což je potřebné k tomu, aby se nás dotkla milost před tím, než přišel čas.