Potěšen tím, že na letišti vidím nápis „tichá místnost“ jsem vešel dovnitř a nalezl tam muže jenž telefonoval. Dívali jsme se jeden na druhého (v tichosti) dokud neřekl: „očekáváte tu ticho?“. Musel být velmi vnímavý a snad i četl mé myšlenky, protože se pak bez okolků zvedl a odešel ven, aby tam dokončil rozhovor. Byl jsem tam další hodinu, ale nikdo další nepřišel. Stejně jako občas na meditačních setkáních, jednoduše zapomeneme, že ticho znamená ticho, ne jen pouhé soukromí, mít svůj vlastní prostor. Ve skutečnosti je ticho jednou z nejvíce veřejnou a zároveň intimní místností, do které můžeme vstoupit. Vnitřní místnost, kde jsme v nejhlubší samotě a přesto ponořeni do základu všeho bytí.
Ticho má mnoho vrstev. Sv. Jan Poustevník mluví o čtyřech – ticho jazyka, ticho celého těla, ticho mysli a ticho ducha, které je tichem ticha. On to popisuje jako být schopný zůstat v klidu a tiše se pohybovat pouze pomocí samotného ticha, ne žádnou myšlenkou, ani tou nejjemnější myšlenkou týkající se ticha.
Občas, když meditujeme, jsme vedeni do prostoru, který se zdá být bez myšlenek a příjemně klidný – jako tichá místnost na rušném letišti. Ale může tam být pár lidí, kteří vedou konverzaci o tom, co ticho vlastně znamená nebo mluvit o tom, jak je to skvělá myšlenka mít takovýto prostor. Tedy ačkoli můžeme přijít k jedné z nejhlubších úrovní ticha mysli, evidentně (když to vidíte, je to evidentní) ještě ne k úplnému tichu.
Mantra je věrnou cestou vedoucí do plného ticha. Ona nás tam vezme. Ale jak se dostáváme blíže ke konci cesty, stává se stále jednodušší a přímější, přátelštější a známější. Stává se čím dál jemnější. Nakonec mantra, odříkávač mantry a tajemná Přítomnost, ve které odříkáváme, se stanou jedním a tím je ticho ticha.
Může to znít jako nějaký druh hodnotícího systému a většina z nás bude mít pocit, že jsme na jedné z nejnižších úrovní. To je ovšem výmysl ega. Ego má vždy rádo, když si připadá speciální a první. Tato falešná myšlenka duchovního rozvoje se rozpustí, pokud je vystavena víře po delší čas. Místo toho se objeví uvědomění (pokorné vnímání), že žijeme a pohybujeme se a jednáme a mluvíme v plném tichu ducha. Možná to neznáme úplně, protože ostatní úrovně ticha se ještě dostatečně nerozvinuly.
Nicméně my víme, že toto ticho vše-udržující Přítomnosti je skutečné a neměnné. To nám na oplátku dává motivaci jít zpět a pracovat na těch ostatních úrovních ticha den za dnem.